Přesně stejně by se mohl ptát kterýkoli všímavý světoobčan dnes, když by se rozhlédl po mediálně-politické krajině vůkol. I pro ni totiž platí naoktrojovaná a jako písmo svaté vynucovaná povinnost držet se předepsaných pravd, tedy „neptat se, nemyslet“, neboli, jak se odjakživa v našich zemích hezky poeticky říká: držet hubu a krok. A právě tak nazval svoji knižní analýzu naší současnosti významný slovenský publicista Ĺubomír Huďo – Držte hubu a krok! – s podtitulem „o čem musíme povinně mlčet.“

Snad mi pro jednou odpustíte, že recenzuji knihu vydanou již před třemi lety, ale dnes se to má tak, že slovenskou knihu u nás neseženete, zejména a dvojnásob, když jde o knihu autora přijímaného mnohými negativně, autora nepohodlného a mainstreamem ostrakizovaného. Jak ale na dané knize vidíme, měli bychom si víc a aktivněji všímat toho, co se děje - a píše – za řekou Moravou. Jednak kvůli ujištění, že „v tom“ nejsme sami a Slováci řeší velmi podobné problémy jako my, jednak pro inspiraci, jak některé jevy nahlížet a hodnotit. Huďo je ve svém hodnocení až chirurgicky přesný a přísný, a to je dnes v té kombinaci hodnota nad jiné vzácná.

Huďo ani v této knize neopouští svou základní názorovou dimenzi. Asi nejjednodušeji by se dala shrnout takto: mocní tohoto světa manipulují realitou a jejím obrazem v myslích obyčejných lidí, které tak zneužívají ke svým sobeckým profánním a mocenským zájmům. Vcelku důsledně se na ploše této knihy pohybuje v terminologii představené už před mnoha desítkami let Georgem Orwellem v jeho erbovním díle, románu 1984. Tak i pro Huďa jsou klíčovými pojmy, kolem nichž se zde vše točí, termíny „ideozločin“ a „ideopolicie“. Protože o to jde: mocenské elity se bojí o své postavení, a proto vytvářejí novou mytologii o nebezpečí, ohrožení, nepřátelství, nálepkují ony případné či zcela virtuální „nepřátele“, vykosťují je z veřejného prostoru, neboť se dopouštějí „ideozločinu.

Huďo nabízí přehlednou orwellovskou strukturaci dotčeného dění a jeho aktérů:1. usměrňovači společenského vědomí, politické atmosféry, názorové orientace – političtí představitelé, vysoce postavení pracovníci médií, NGO-isté v rámci systému podporovaného sítí organizace z prostředků Kongresu USA, katedry společenských věd na vysokých školách a univerzitách (zde bych si dovolil přípodotek: „některé“ či možná i „většina“ takových kateder. Z vlastní praxe však ještě znám několik poměrně svobodných pracovišť toho druhu, ale je fakt, že se jejich počet spíše zmenšuje, než naopak - pozn. PŹ.)2. Obhájci v duchu ideopolicie – mediálně prosazované osoby z různých institutů a společenskovědních organizací, bloggeři a aktivní účastníci diskusí na různých fórech a serverech, kteří schvalují momentální ekonomicko-společenský systém, považují ho za správný, prosazují neomyslnost jediné světové velmoci/policajta a koordinovaně útočí na jakákoli zpochybnění a snahu o radikální změny systému a jeho zahraničně-politických vazeb,3. Ignoranti, strachopudi, mlčící většina – odmítají jakékoli komplikování prostoduchého přežívání, spokojení s konzumní existencí v rámci zábavy, požitků a základních potřeb, uvěznění ekonomickými podmínkami, které mohou ohrozit kvalitu jejich života v případě projevení odporu, pasivně vyčkávající na případný vývoj událostí se snahou nepokazit si svoji pozici při změně poměrů.

Metaforu toho celého svinstva nám nabídne citací z dávného satirického filmu Woodyho Allena hned v úvodní kapitole knihy. Cituje zde hrdinku filmu Banány, která duchaprostě pronáší důležitou, ba klíčovou větu: „Myslím si, že pan Mellish je zrádce této země, protože jeho názory se liší od názorů pana prezidenta a jemu podobných. Rozdíly v názorech by se měly tolerovat, ale ne tehdy, pokud jsou velmi rozdílné, potom se z člověka stává podvratný živel“. 
Ano, klíč ke všemu je v tom nenápadném vágním slůvku „velmi“. Kdo posoudí, kdy je váš disentní názor odlišný „velmi“ a kdy „jen trochu“, tedy tolerovatelně? Nemusíte dlouho bádat. Náplň onoho „velmi“ se samozřejmě rozšiřuje, až se promění v absolutně veškeré projevy byť sebemenšího nesouhlasu či kritiky vůči moci. Tedy stav, který tak dobře známe jak z minulosti (praxe ost-bloku), tak dneška (praxe west-bloku).

Huďo tuto základní tezi aplikuje a dokládá na mnoha velmi konkrétních tsituacích a souvislostech. Jmenujme aspoň ty hlavní – Americké angažmá v Libyi, Sýrii, Gruzii atd., protiruská hysterie, vytváření umělých ikon (od Matky Terezy přes Nelsona Mandelu po Václava Havla). A ovšem multi-kulti rasismus naruby, zavírání očí před některými úkazy v politické a policejní praxi Ukrajiny či Izraele, stranou nezůstane ani téma tradiční rodiny a kobercového náletu homolobby na ni. Zde všude je Huďo, byť patrně vnitřním určením levičák (obdivuje Chomskyho, opovrhuje Zakaríou, kritizuje Lippmana a Lasswella), v podstatě velikým a statečným zastáncem konzervativních hodnot jako jsou svoboda, odpovědnost, tradice kulturní, rodinná, společenská atd. Tedy to všechno, co je solí v očích tzv. liberálních demokratů, na nichž ovšem není téměř nic liberálního, a už vůbec ne demokratického. Jsou to přívrženci a perceptoři elitokracie, založené na přesvědčení o vlastní předurčenosti stát v jejím čele.

Huďo přichází s pojmem, jejž bych velmi doporučil k obecnějšímu zažití a užití: je to pojem „mediální hnutí odporu“. Jak vidíme z dnešních bojů o svobodný internet, za ta tři léta, která nás dělí od vydání knihy „Držte hubu a krok“ v tomto směru zaznamenalo značný krok vpřed. Mediální hnutí odporu se rozšiřuje – a reakce přitvrzuje, což se dalo čekat.

Co bude zítra, nevíme, ale díky Huďovi a podobným autorům umíme pojmenovat, co bylo včera a je dnes. To není málo.

Ĺubomír Huďo: Držte hubu a krok
Bratislava: EZEN 2015
ISBN 978-80-971492-2-2