Kyjevský režim pokračuje v omezování svobody tisku. Na sankční seznam se dostaly servery informační agentury Rossija Segodnja. To znamená, že v zemi jsou zakázány stránky RIA Novosti, Sputniku a dalších informačních služeb.

Jednoznačně se jedná o cílenou akci. Minulý týden byl zatčen a z vlastizrady obviněn ředitel portálu RIA Novosti Ukrajina Kirill Vyšinskij. Zablokování stránek informační agentury je další kapitolou represí cílené na jinou, než státem povolenou pravdu.

Chování Kyjeva je natolik pobuřující, že mezinárodní organizace nemohly nereagovat. Proti nepřijatelným praktikám na Ukrajině se ozvala Mezinárodní federace novinářů, Reportéři bez hranic a zástupce OBSE pro svobodu sdělovacích prostředků.

A co si myslí o situaci s omezením svobody tisku na Ukrajině čeští novináři? Sputnik se zeptal publicisty Vladimíra Franty z Literárních novin.

Ukrajina je pro novináře den ode dne nebezpečnější. Minulý týden byl za údajnou protistátní činnost zatčen šéf informační agentury RIA Novosti Ukrajina, nově kyjevský režim chystá zablokovat všechny servery ruské agentury Rossija Segodnja, včetně Sputniku. Co si o tom myslíte?

Myslíte-li zatčení Kirilla Vyšinského a tendenci znepřístupnit ruská média na Ukrajině, pak si o věci myslím následující: z novinářů se sice občas vyklubou agenti a média umí opravdu rozpoutávat neopodstatněné války, vytvářet fiktivní realitu.

Avšak jde-li o Ukrajinu a Západ obecně, pak zejména v posledních čtyřech letech je těmito aktéry uplatňovaná důsledná rusofobie. Důsledná presumpce viny Ruska. Západ Rusko démonizuje. Dělá to tak bizarně, že už se obejde i bez verifikovatelných argumentů. Se solidními důkazy se už málokdo obtěžuje, natož aby se klíčové události posuzovaly v kontextu.

Distanční pozorovatel v podstatě může konstatovat, že takové chování je buď naprosto iracionální — volající po klinické diagnóze — nebo se zde jedná o účelovou jednostrannou protiruskou kampaň. Poslední možnost je zřejmě správná. Pak jsme ovšem svědky demokracii popírajících principů. Jsme svědky diktatury, nikoli Ruské, ale ukrajinské, ba dokonce euroatlantické.

Tato má slova oponenti nazvou podbízením se Rusku, tzv. „kremelským trollingem". Pak mi ale dovolte krátkou úvahu. Slyšel někdo z nás ruského prezidenta Putina hrozit světu zničením? Metal snad kolem sebe Vladimír Vladimírovič vulgární nadávky? Slyšel jej někdo určovat způsobem explicitním vnější nepřátele, případně deklamovat sektářské mantry? Vysílá snad z teritoria postsovětského Ruska sem k nám oficiální rozhlasová stanice či televizní kanál, mající primární cíl dosáhnout na našem území změny režimu? Ruská federace se dokonce už dávno omluvila za rok 1968 v Československu, ctí památku lidí umučených v gulazích, posílá na východní Ukrajinu humanitární pomoc.

Nezaregistroval jsem, že by Západ jakkoli významněji uznal tragédii trpících civilistů na Donbasu, natož aby přispěl materiální pomocí těmto lidem. Ukrajina nejenže neplatí tamním seniorům důchody, ale ještě i ohrožuje obyvatele regionu ničením energetické infrastruktury; ve výčtu by šlo pokračovat. V tomto kontextu tedy pochybuji, že zakazování ruských médií a perzekuce novinářů je výslednicí jen a pouze subversivní činností těchto subjektů. Spíše se jedná o pravý opak, o pokus umlčet oponenty. Vše dle hesla „je jen jedna pravda, a tu mám já".

Ve skutečnosti je záležitost velice jednoduchá. Měli bychom si upřímně položit dvě otázky. Za prvé: Mají lidé právo na sebeurčení vycházející z plebiscitu? Za druhé: Došlo na Ukrajině v roce 2014 k ústavnímu předání moci? Pokud ctíme právo na referendum, pokud respektujeme volební výsledky, pak je současná ukrajinská tendence potírat novináře naprosto nelegitimní, jako je od základu nelegitimní ona sama. Jakýkoli argument proti této logice je odvádění pozornosti od úhelného kamene dokonce americké ústavy, kde je napsáno, že právo na sebeurčení pochází od Boha.

Dá se vůbec hovořit o svobodě tisku, když jsou v zemi potírány "nežádoucí" informační zdroje?

Svoboda je v první řadě filozofický ideál. Lidé svobodní jsou vlastně lidmi na ocet zbylými, jak se u nás v Česku říká. Žena se chce vdát, muž se chce oženit. Snubní prstýnek zbavuje člověka svobody tím, že jej vyjímá „z cirkulace".

Lokální patriotismus je vlastně forma dobrovolné nesvobody, jde-li o připoutanost k oblíbenému místu. V neposlední řadě bych rád citoval knihu Sama Harrise „Free Will", která u nás vyšla i v českém překladu. Autor vědecky dokládá, že si sice „svobodně vybíráme" z dostupných možností, ale pro co se rozhodneme, o tom doopravdy sami nerozhodujeme.

Ale zpátky nohama na zem. Museli bychom definovat „nežádoucí" informační zdroje. Jak už jsem dříve řekl. Existuje jeden citát: „Můžete si dělat, co chcete, jen když to bude pro mě výhodné". Čili, ta média, která informují způsobem, který je pro mě nevýhodný, musím označit za „nežádoucí". To je současná logika na Ukrajině a v Evropě. Jak mohu tato svá slova doložit? Poměrně snadno. Vzpomínáte na gruzínsko-ruský konflikt z roku 2008? Tehdy Václav Moravec zpovídal ve svém pořadu (na dálku) i Michaila Saakašviliho. Podívejte se, jak exprezident Gruzie skončil.

A přitom se mu tak ve světě věřilo, věřilo se mu i v našich oficiálních médiích. Nikdo však nepozval do českých médií srovnatelné politické šarže z ruské strany. Znamená to snad, že jsou česká média nedemokratická? Zaujatá? Pokud nejsou, proč nedostala v tomto konkrétním příkladu slovo i ruská strana? Dnes navíc v Evropě dokonale víme, že onu válku vyvolala Gruzie. Pravdu tedy neměl ani Václav Moravec, ani Saakašvili… Proč bychom měli nyní uvěřit, že tím démonem je pouze Rusko a proruská média?

Být proruský, případně rusofil, není nic špatného. Tak jako není nic špatného fandit Manchesteru United nebo Slavii. Ale opět nohama na zem: každé potírání médií a zbavování mediálního prostoru plurality, je zcela zavrženíhodné.

Myslíte, že evropští novináři vyjádří solidaritu s ruskými kolegy a evropští politici odsoudí represe vůči agentuře Rossija Segodnja?

Nemám křišťálovou kouli ani dar Nostradáma či Sibyly. Přesto Vás možná překvapím. Ano, udělají to dříve či později, jelikož lhát o současném Rusku a Donbasu se nedá donekonečna. Myslím, že mnoho veřejně činných lidí a novinářů se bude v budoucnu značně stydět za svou momentální protiruskou rétoriku, připomínající hon na čarodějnice z padesátých let.

Měli bychom vědět, že naše analýzy a vyjádření budou možná číst lidé i zítra. Proto bychom neměli být pohodlně konformní a nechat se zaslepovat stávajícím okamžikem. V budoucnu nám to jistě vyčtou. Čím odpovíme na budoucí námitky? Co řekneme pak? Životní praxe ukazuje, že negativismus není času odolný, nemůže si dělat nadčasové nároky na platnost.

Démonizace Ruska, iracionální rusofobie a negligace kulturní a politické vůle obyvatelů východní Ukrajiny, je — dle mého názoru — velmi špatná názorová pozice. Sice si ji klidně vyslechnu, ale souhlasit s ní nehodlám.

Proto soudím, že evropští novináři vyjádří solidaritu s ruskými kolegy a evropští politici odsoudí represe vůči agentuře Rossija Segodnja. Nevím však, kdy se tak stane. Jednotliví novináři to jistě dělají už nyní.

Jak by se v této situaci měla zachovat Česká republika a čeští novináři?

Česká republika a čeští novináři? Mohli bychom si vzpomenout, že před 100 lety naši legionáři pochodovali po Rusku, nikoli v roli humanitárních pracovníků. Byli to ozbrojení vojáci, kteří tam participovali na intervenci do Ruska v režii 14 států. Tehdy se v Rusku bojovalo a naši vojáci byli u toho. Zabíjelo se.

Čeští novináři by si měli přečíst, ti co nečetli, Bulgakovův román „Bílá garda" nebo divadelní hru „Dny Turbinových". Základní otázka zní, zda Rusko provedlo těmto 14 státům to, co ony jemu. Zda lidé mají právo na sebeurčení. Kývli jsme na odtržení Kosova od Srbska. Může někdo zaručit, že se nechystá splynutí Kosova s Albánií? Pokud to někdo začne vylučovat, rád bych se u takového člověka přiučil znalosti jasnovidectví.

Česká republika a čeští novináři by měli ctít historii, vůli lidí, plebiscit a volby. Nebo si alespoň vzpomeňme, co říkal K. H. Borovský: „Co sám nerad, nečiň jinému, říkal učitel žáku kdesi, tahaje ho za pačesy…" Neraďme Donbasu, jak má žít. Poradí si sám.

Nechme média mluvit a nechme si právo s nimi případně nesouhlasit. Zákazem nikdo ničeho nedosáhne. Maximálně opačného efektu. Pravda je jako rostlina. Prorazí každý asfalt. Vyraší a rozkvete.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce