Četl jsem dnes ráno rozhovor s jedním dvacetiletým jinochem, mladým a chytrým, který prý vymyslel nějakou novou metodu čištění bot a je na cestě k úspěchu, Ten chlapec se o nás, lidech starších než on, dost pohrdavě vyjadřoval, jsme prý líní a jen koukáme na televizi, bojíme se, nezáleží nám na tom, co se v naší zemi děje, a tak volíme Zemana. On a lidé jeho věku se nebojí, na televizi nekoukají a volí Drahoše. Záleží mu na tom, co se v naší zemi děje, protože když to nedopadne, odjede do Londýna.

A dnes odpoledne jsem si vzpoměl, proč se mi zdálo, že v tom jeho příběhu cosi poznávám.
Vzpoměl jsem si na příběh, povídku, kterou jsem četl, když jsem byl jen o něco málo starší, než je dnes on.

Je o dvou přátelích z malé ukrajinské židovské vesnice, podobné té, kterou možná znáte z "Fidlera na střeše".
To chlapci odjeli z Ukrajiny a vylodili se v New Yorku. Tam se jejich cesty brzy rozešly a setkali se znovu až za rok. Jeden byl stále chudý jako kostelní myš, nebo snad dle jeho víry myš synagogová. Ale ten druhý byl elegantně oblečený, dobře živený, zářil čistotou, jako by se právě vykoupal, voněl a byl celý růžovoučký.

"Jak to děláš?" Zeptal se ho jeho chudý přítel v zaplátovaných kalhotách. 
"Nic zvláštního v tom není", odpověděl ten bohatý,

"Jednoduchý typický americký příběh chudáka, který se po nějaké době dřiny a odříkání stal vlastní tvrdou prací boháčem."
"Vyprávěj!" pobídl ho ten chudák.

"Tak dobře, pamatuješ se, jak jsme stáli na chodníku v New Yorském přístavu, kde jsme se tenkrát rozešli?"
Měl jsem hlad a v kapse jsem našel jen desetník, deset centů. A o kus dál seděl na chodníku podobný chudák jako já a prodával po pětníku jablka. Tak jsem si dvě koupil, jedno jsem snědl a napadlo mně, že bych to druhé mohl také prodat. Tak jsem vzal kus hadru, vyčistil jsem je, v kostele si vypůjčil svíčku, navoskoval jsem je a prodal je za desetník! A za ten jsem koupil další dvě, a potom čtyři, osm, šestnáct a nakonec už padesát a prodal bych jich víc, kdyby se mi vešly na tu bednu, ze které jsem je prodával. A začal jsem uvažovat o koupi nějakého stánku s pultem, něco lepšího než ta stará bedna."

"A jak dál", zeptal se ten chudák, "koupil jsi ten stánek?"
"Vlastně ne. Tehdy zemřel můj strýček Mojše, který do Ameriky přijel patnáct let před námi, a odkázal mi milion dolarů!"

A přeji tomu hochovi, který sice neprodává jablka, ale čistí boty, aby jej v Londýbě potkalo takové štěstí, jako toho chlapce z Ukrajiny a vlastním úsilím, píli a odříkáním, také zbohatl.

Mně se to nepovedlo, nevím proč, byl jsem asi tak v jeho věku a měl jsem se za plať pánbůh vždy celkem dobře, hladem jsem rozhodně netrpěl, z Ameriky jsem po třiceti letech odlétal s teměř dvojnásobnou hmotností. A kdyby ode mně chtěl někdo koupit jablko, rád bych mu je prodal, steně je nemám moc rád.

A tak se ode mně, starého bázlivého muže nedozvíte, jak si počínat v New Yorku, nebo Londýně.

Ten hoch umí alespoň čistit boty. Až tam přijedete, nechte si je vyčistit, možná tím krajanovi pomůžete na cestě k úspěchu a bohatsví.

Čtěte také: