Poznámka: František Skorina byl běloruský humanista a lékař (zemřel v Praze); Andrej Andrejevič Gromyko, pracoval na pozici předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, býval vyslancem (zástupcem) SSSR při OSN, byl také exministrem zahraničních věcí Sovětského svazu.

Gromyko o Janu Masarykovi. Setkali se nejednou…

„Specifickým způsobem se utvářel osud československého politika Jana Masaryka, se kterým jsem se mnohokráte setkal...V dubnu 1945 byl jmenován ministrem zahraničních věcí. Často jsem se s Masarykem setkával během příštích tří poválečných let. Poprvé jsme se setkali v r. 1945 na konferenci v San Franciscu svolané OSN. Vzpomínám na dobrosrdečnost, již projevovala československá delegace vůči delegaci sovětské. Odpovídali jsme stejně vřele…“  

(Andrej Gromyko, Памятное. Moskva 1988, str. 163)

Slavný Bělorus v Praze v 16. století vytiskl Bibli a přeložil ji do staré běloruštiny

Velvyslanectví České republiky v Minsku na svých stránkách uvádí: „Okolo roku 1517 dorazil do Prahy nejvzdělanější rodák z Bílé Rusi – František Skaryna. Ten v tiskárně na Starém Městě pražském mezi lety 1517-1519 vytiskl 23 knih Starého zákona, které pak přeložil do staré běloruštiny. Tento počin staví běloruštinu mezi nejstarší jazyky ve východoevropském prostoru, do nichž byla Bible přeložena. V 16. století byla běloruština oficiálním jazykem Litevského velkoknížectví.“ Slavný Bělorus má pamětní desku (pamětní deska Františka Skaryny) na Mariánském nám. 5 na Praze 1. Skaryna působil do konce života v Praze na Pražském hradě jako královský zahradník Ferdinanda I.  

České úřady tvrdí, že vývoj v Bělorusku vidí jaksi posvém aneb Kdy se vztahy „změnily“?

Stránky velvyslanectví rovněž udávají, že v 19. století se určitý počet českých rodin přesídlil do dnešního Běloruska. Dodnes jejich potomci žijí v Gomelské oblasti, zdroj udává, že „v okolí měst Řečice a Mozyr“. Velvyslanectví čerpá z Dějiny Běloruska od Michala Plavce, viz Česko-běloruské vztahy od dob nejstarších až po současnost, vydalo NLN s.r.o. v roce 2006. Citace česko-běloruských vztahů konstatuje jistý pohyb ve 20. století, na stránkách velvyslanectví pak ale čteme dosti „temné“ vyjádření: „Rozpadem SSSR, který byl mj. podepsán v Bělověžském pralese na území Běloruska, a vznikem samostatného Běloruska v roce 1991 nastalo období vzájemně korektních vztahů, což se ovšem změnilo po roce 1994, kdy dochází mezi oběma zeměmi k rozdílným názorům v otázkách politických i lidsko-právních. Současné vztahy se tak rozvíjí především v oblasti ekonomické...“

Neméně slavný sovětský diplomat a politik běloruského původu Andrej A. Gromyko vydal knihu pamětí (Андрей Громыко: Памятное /1988/;/2016/). V jedné z kapitol píše o Janu Masarykovi.

Poznámka: Gromyko píše o Janu Masarykovi v I. díle svých pamětí. Kapitolka má název Jan Masaryk v tenatech minulosti (Ян Масарик в тискаx прошлого /1.díl, Hlava III. /).

„Jan Masaryk byl zajímavý společník. Avšak vyslovit se tvrději a postavit se na odpor našim společným nikoli přátelům, to byl pro něj vždy úkol z nelehkých. Nebyl to nedostatek vůle. Bylo to kvůli jeho povaze, to způsobovalo, že takovéto postoje mu nešly… Bylo lze si všimnout, pokud se člověk pečlivěji podíval, že Masaryk byl zádumčivý, pohřížen v myšlenky. Patrně za tím vězelo cosi nedořečeného, zvláště, pokud se to týkalo naléhavých problémů politiky a také vztahu západních států vůči Sovětskému svazu a státům národních demokracií…Za politickým koncem [Masaryka] brzy následoval skon fyzický: Roku 1948 nečekaně spáchal sebevraždu. Snad za to mohla tíha minulosti – Jan Masaryk se formoval v podmínkách buržoazní republiky, takže se rozumí, že se orientoval na Západ (viz Gromyko, Paměti) –, která Masarykovi nakonec neumožnila, aby své výjimečné schopnosti a síly odevzdal do služeb socialistického Československa…“ (A. Gromyko, 1988:163, 164)

Pokud si zájemce o paměti legendárního sovětského diplomata přečte první svazek, může si v kapitole s názvem Beseda s Benešem v Blair House přečíst i o setkání Andreje Gromyka s Edvardem Benešem. Gromyko vzpomíná, jak mu Beneš řekl: „Jménem vlády Československa, též jménem svým, […] rád bych vyjádřil pocity přátelství k SSSR. Zároveň chovám naději, že tyto pocity sdílí veškerý československý lid. Je to přátelství těsné, proniknuté přirozenými vzájemnými sympatiemi pro naše národy; takové [přátelství] pojí pevným svazkem Československo a Sovětský svaz.“

„Uzdravení Ruska a Evropy vyžaduje času…“

(T. G. Masaryk: Evropa a Rusko In Otevřít Rusko Evropě. H&H 1992, str. 20)

„...Jediná možná cesta k rekonstrukci Ruska jest přítomnost Evropy v Moskvě, kontrola ruského hospodářství, ruské politiky, ruské…armády, ruské propagandy…“

(E. Beneš: Politika rekonstrukce Ruska In Otevřít Rusko Evropě. H&H 1992, str. 22)

„Ideální demokracie, to je hledání společného jmenovatele všech názorů.“ (Jan Masaryk)

V rámci objektivnosti musíme připustit, že Gromyko byl kritický na adresu jak Beneše, tak Jana Masaryka, nicméně viděl i jejich pozitiva. Současná „antilukaševština“ Západu se zdá být příkře jednostranná, takto alespoň na mne, jakožto autora tohoto článku, působí český/evropský mainstream. Pojďme si ještě závěrem zalistovat názory Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, viz společně vydané stati Otevřít Rusko Evropě (obě stati k ruské otázce roku 1922, vydáno v Praze, H&H 1992). T.G.M: „Naváže-li se s Ruskem pravidelný styk obchodní a kulturní, budou obě strany s to kontrolovat se navzájem. Moskva se vzdá propagandy, evropské státy se vzdají intervenčních plánů. (1992:9) […] Spojenci od vypuknutí ruské revoluce žádného plánu vůči Rusku neměli; dělaly se často přímo hysterické pokusy intervence, ale nebylo plánu ani vojenského, natož ekonomického.“ (1992:20) E. Beneš: „I u nás se volá po obchodních smlouvách s Ruskem. Všecko to je pouze výrazem nervozity, jakou politiku vlastně vůči Rusku jest třeba provádět.“ (1992:22)

Závěrem: Měli bychom mít lepší povědomí o Bělorusku, zvláště, jsou-li přímo v Praze patrné stopy určitých běloruských reálií. Ruku na srdce: kdo z nás si hned vybaví takové Bělorusy, kteří se vyskytli v Praze, jako byli František Skaryna, který u nás překládal Bibli, Pjotr Kračeuský (běloruský exilový politik), Michail Zabejda-Sumický (běloruský zpěvák, činný v orchestru Českého rozhlasu), Larysa Henijuš (básnířka) či spisovatel Vasil Bykav, který druhdy odsoudil sovětskou okupaci a jenž poslední rok života částečně trávil v Praze…

Dnešní článek se ale primárně zmínil o Františku Skorinovi (Skarynovi) a zejména o Andreji Gromykovi. Všichni námi jmenovaní měli určitý vztah/názor k naší zemi, či na naši zem. Názory mohli mít různé, právě proto bychom je mohli znát a přistupovat k nim v duchu přesvědčení Jana Masaryka: „Ideální demokracie, to je hledání společného jmenovatele všech názorů.“

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.