Rodina „stovek" zajišťovala nedotknutelnost hranic Sovětského svazu a Ruska téměř 30 let. A od roku 1967 do roku 1995 poskytla mnoho zajímavých technologií pro národní raketovou školu.

Kapalinová R-10, která byla uvedena do provozu v roce 1966, je nejsilnější mezikontinentální balistická raketa v celé historii strategických raketových sil. Hlavním úkolem, který řešili tvůrci raket, je zkrátit čas od příkazu ke startu do reálného startu. Za tímto účelem realizovali specialisté OKB-42 řadu originálních návrhových řešení, která se později stala povinnými pro kapalinové ICBM.

R-10 byla například naplněna palivem po celou dobu trvání bojové činnosti (deset let) a byla umístěna v transportně-vypouštěcím kontejneru, který chránil raketu před okolím. Díky tomu byl interval mezi příkazem ke startu a reálným startem zkrácen na tři minuty.

R-10 byla na svou dobu účinná, přesná a výkonná. Raketa mohla vystřelit lehkou (0,5 megatun) nebo těžkou (1,1 megatun) hlavici na 10,6 a pět tisíc kilometrů.

V šedesátých letech se však objevily první systémy protiraketové obrany schopné zachytit jednotlivé bojové hlavice. SSSR a USA, které dosáhly významného pokroku v miniaturizaci jaderných zbraní, začaly vytvářet oddělitelné bojové hlavice individuálního vedení.

Instalace několika hlavic na jednu raketu byla levnější než vytvoření nosiče pro každý monoblok a občas zvýšila účinnost zbraní hromadného ničení.

Nový ICBM byl vyvíjen od srpna 1970 a přijat do služby v roce 1975. Podle charakteristik hmotnosti a velikosti byla R-16A podobná R-10 a byla snadno umístěna do transportně-vypouštěcího kontejneru jejího předchůdce.

Proto nebyly zapotřebí nové odpalovače. Raketa byla vybavena čtyřmi hlavicemi s kapacitou 0,5 až 0,75 megatun. Jediným spuštěním tak sovětské strategické raketové síly mohly uspořádat nepříteli 200 Hirošim. Dostřel byl 10-11 tisíc kilometrů, takže dosahovaly jakéhokoliv amerického města. Velký dostřel ICBM vedl k zavedení další inovace. Pro R-16A byla vyvinuta speciální hlavice, která byla obalená sklápěcím hrotem z dvou plášťů, které se poté, co byla raketa vystřelena, složily a pod působením pružinových pohonů vytvořily ostrý kužel.

Ještě revolučnější inovace je použití tzv. „minometného" nebo „studeného" spouštěcího systému. Motory první generace raket předchozích generací byly vypouštěny „horkým" přímo v šachtách a zbytky ze spalování byly vypouštěny přes boční odvzdušňovací kanály.

R-16A vypouštěla tlakem ze šachtového spouštěcího zařízení práškové napájení, což je druh vyprazdňovacího napájení. Motor se zapínal, když už byla raketa ve vzduchu. Toto technologické řešení znatelně šetří palivo v nádržích ICBM a plynový proud motoru méně ovlivňuje jak spouštěcí zařízení, tak samotnou raketu. Mimochodem právě „minometný" start umožnil vypouštět balistické rakety z ponorek.

Vývoj modernizované „stovky" R-16B se zlepšenými taktickými a technickými vlastnostmi (MR UR-100 UTTH) začal v roce 1976. Vnější část rakety se jen velmi málo lišila od své předchůdkyně, ale výrazně ji překonala v bojových schopnostech, až o 1,5 — 2,5krát.

ICBM je vybaven pokročilým řídicím systémem se zvýšenou spolehlivostí. Výkonnostní charakteristiky byly vylepšeny použitím nových hlavic. Přesnost zasažení cíle se zdvojnásobila. Řídící systém je autonomní a inerciální a má schopnost, díky které může perfektně zaměřit už během přípravy před spuštěním.

Poprvé byl v praxi sovětské raketové výstavby použit autonomní systém Meridian, který umožnil R-16B odstartovat a dostat se do trajektorie po jaderném výbuchu v blízkosti výchozí polohy.

Toto rozhodnutí výrazně zvýšilo přežití raketových komplexů v případě prvního nepřátelského útoku potenciálního nepřítele.

R-16B byla maximálně sjednocena s R-16A. Oba stupně rakety, hlavice a transportně-spouštěcí komplex nebyly podrobeny žádným změnám.

Bylo vytvořeno celkem 150 mezikontinentálních balistických raket RS-16 obou modifikací. V polovině devadesátých let byly na konci své životnosti vyřazeny z provozu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce