Stalose Zprávy | Zdeněk Zbořil: Asia First!

Je to detektivní románová hříčka ze života literárních teoretiků a filosofů jazyka, pamětníků roku 1968, kteří pod tíhou politických hesel oné doby, se znalostí teorie jazyka a pod vlivem strukturallismu, se v Evropě a ve Spojených státech až umanutě zabývali vztahem jazyka a politiky. .

Kdyby tuto knihu četl Donald Trump ještě před zahájením své volební prezidentské kampaně, byl by opatrnější při vyhlašování programu Amerika first!. Ale co můžeme vědět, třeba by naopak ještě více přidal na důrazu, protože by si myslel, že jím použité slovní spojení je apelativní nebo referenční povahy. Téměř ale jistě víme, že nic nevěděl o „sedmé funkci jazyka“ a nebyl si jistý, zda jeho volební heslo odkazuje na politický program, nebo je hrozbou, varováním či magickým zaklínáním . Dal tím vzpomenout na dnes už ve Spojených státech ale dobře známé jevy poloviny dvacátých let 20.stol., jako byly projevy amerického isolacionismu, mj. tak trochu pospojované v ideologii Výboru America First, tedy eklekticismu podivně pospojovaných fragmentárních znalostí italského fašismu, rodícího se německého nacionálního socialismu (hlavně antisemitismu) a tradičního amerického biologického rasismu.

Tentokrát, v roce 2016 však bylo smyslem tohoto apelu na americkou veřejnost sdělit, že pokud bude Donald Trump prezidentem zvolen, nebude diskutovat se studenty politických věd a akademickými politiky o budoucnosti zahraniční politiky USA, jak se o ní mluvilo už od roku 1985 (viz Borthwick: Pacific Century), nebo jak ji vizionářsky formuloval Samuel Huntington (The Clash of Civilization, 1994) Ale nový prezident bude tuto politiku aktivně „dělat“ hned v případně prvním termínu svého úřadu.

Bylo jen otázkou času, kdy si takto demonstrativně demonstrovaného politického programu všimnou i v jiných částech světa. Zejména tam, kde od začátku osmdesátých let minulého století probíhaly závažně strukturální změny, kterým se tehdy říkalo nová industrializace. Ať již šlo o národohospodářské systémy, vědu a výzkum, mimořádný růst osobní a společenské spotřeby a konec konců i změny životního stylu. Zpočátku nesměle, později s větším sebevědomím a konečně s žádostí o uznání vstupu do klubu „vznešených“.

Jedním z důkazů toho, že se tyto diskuse dostaly nejrůznějšími cestami do různých oblastí Asie, byl i vznik webu „Asia First. The Financial Intelligence Platform“, vyd. od roku 2010 v Hongkongu, jehož název je dvojznačný. Jednak se jím upozorňuje na odborné zpravodajství a publicistiku týkající se problému Dálného východu a Jihovýchodní Asie (což se týká, při znalostech expanzivní politiky velkých bankovních domů v této oblasti, prakticky celého světa), jednak se tím poukazuje na skutečnost, že Asie je, nebo v nejbližší době bude, na prvním místě zejména a „přede všemi“. Je v tom zašifrovaný názor, dnes běžný zejména v Tichomořské Asii, že problémy současného světa by měly být zkoumány z hlediska asijských zemí a nikoli tak, jak si přejí původně jen euro-američtí bankovní piráti.

Podobných webů, které odkazují na nadnárodní organizace a korporace přibývá v posledních letech neuvěřitelné množství a jen v Singapuru je možné při jejich vyhledávání na internetu strávit u soukromého PC nekonečné hodiny.

Kdo alespoň částečně sledoval letošní ZOH na Korejském poloostrově, mohl si všimnout, že bez ohledu na probíhající krizi mezi oběma korejskými státy, byla charakteristickým rysem her nejen sportovní soutěživost, ale také snaha ukázat, jak bohatá je pořádající země a hlavně, jak je schopná organizovat velké sportovní podniky, které se stále častěji budou konat v neevropských zemích. Zda to bude v prostředí kulturního a civilizačního „střetu“ nikoho moc nezajímá, protože už před druhou světovou válkou se zde diskutovalo a symbióze Ardžuny a Fausta a japonská agrese proti zemím, které dnes považujeme za protagonisty programu Asia first! odstartovala vývoj, kterého jsme dnes pasivními přihlížiteli.

Už v letech krize euro-amerického kolonialismu v Asii po druhé světové válce, se mluvilo nejen o „staro-vilémovském“ žlutém nebezpečí, ale také o možné „rudé tsunami“, která se prožene tzv. třetím světem, kterému se dostalo po roce 1955 (po konferenci afrických a asijských států v Bandungu) popularity. Už tehdy byl ve vstupní hale Bank of China v Singapuru vystaven monumentální portrét Mao Ce-tunga a bez ohledu na silně antikomunistickou rétoriku nacházely asijské politické režimy nejrůznější povahy k sobě blíž, néž k evropským zemím a dokonce i Spojeným státům, které většině z nich chtěly tehdy garantovat jejich bezpečnost..

Kdy ale začal ten „růst a rozvoj“, na který se dnes z Evropy jezdíme dívat alespoň ještě jako turisté? V zemích Arabského poloostrova a v jejich okolí, kde před půlstoletím byla charakteristickým rysem jen poušť, vahadla ropných zařízení a pauperizované nájemná pracovní síla dovezená z jižní Asie, to ještě dokážeme pochopit. Ropa produkuje bohatství a stačí aby si místní politické autority uchovaly minimum kontroly nad tímto bohatstvím a do luxusních hotelů v poušti můžeme jezdit na dovolenou a za zábavou.

Mnohem pozoruhodnější je ale proměna zemí v zemích severním Tichomoří a v části jihovýchodní Asie. To, že Japonsko jako rukojmí politiky Spojených států převzalo z Ameriky nejnovější technologie a dokonce se podrobilo i ideologickému dovozu generála MacArthura je pochopitelné, ale už nerozumíme tomu, proč byla tak úspěšná adaptace na tento import a jeho uskutečnění v místních podmínkách. Naše protesty proti pohlcení Tibetu ČLR jsou jistě vzrušující, ale možná by bylo důležitější zajímat se o země, kde významná a různorodá čínská etnicita ovládá původně národní, nyní nadnárodní ekonomiku. Stále častěji kladené otázky, co to je Čína a kde vlastně leží, kdo to jsou Číňané a kde všude žijí, je téma, kterému se budeme muset věnovat v nadcházejících letech usilovněji néž jsme činili dosud.

Roček: Americká válečná paralympiáda láká
Zahraničně-političtí komentátoři ZOH v Korejské republice si konečně všimli, že některé záležitosti mezinárodních rozměrů umějí projednávat asijští partneři rychleji bez euro-americké účasti. To neznamená, že mírněji a smírněji néž s ní. Pro Asii je důležité to slovo „bez“. (Pamětníci si možná vzpomenou na Velkou asijskou sféru společné prosperity propagovanou Japonskem od roku 1942 — Jednotná Asie pod vedením Japonska!) Při dnes snad už všeobecně známé hravosti a soutěživosti lidí ovlivněných čínským kulturním impaktem není obtížné si představit, že politické heslo Asia first! se stane mimořádně populární, anebo se jím dokonce už stalo.

Když už jsme vzpomenuli sedmou, magickou funkci jazyka. Mohli bychom si ještě říci, že jde také v tomto případě o funkci referenční a expresivní a, řekneme-li to lidověji, také o varování a hrozbu. Možná se ukáže, že zesměšňovaný Donald Trump byl vlastně prozíravější néž většina jeho vášní zaujatých kritiků, a že pochopil, že ani v Asii se nezapomíná na léta imperiálního kolonialismu, krvavé válečné konflikty 20.století a na ty, kteří je způsobili. Končí komentář Zdeněk Zbořil.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

https://www.stalose.com/item-81701-