Stalose Zprávy | Vladimír Čermák: O zdraví prezidentů přece už dlouho víme své

Zapadlé oči, šouravá chůze, neschopnost se pořádně pohnout, a občas i nějaké jeho výroky vyvolávají pochybnost u moha lidí, že se jedná o jedince schopného samostatné existence, na péči druhých lidí tedy nezávislého člověka. Mnozí pochybují, že je fit a objevují se proto i názory, že s tím jeho zdravím je to jako kdysi se zdravím TGM .

Kromě T. G. Masaryka je Miloš Zeman jediný, kdo byl zvolený prezidentem, i když není úplně v pořádku, říká psycholog Bohumil Sláma. „Miloš Zeman měl obrovský intelektuální potenciál a pořád ho má velký. Projevuje se u něj ale jev, kterému se říká deteriorace intelektu,“ hodnotí ve Výzvě zdraví prezidenta Bohumil Sláma. Jako bývalý klinický psycholog a soudní znalec v oboru psychopatologie se na svém blogu k jeho zdraví opakovaně vyjadřoval. (Zprávy Seznamu z 13. 2. 2018)

Kdo se ale trochu podrobněji zabývá chováním čelných představitelů státu u nás ve XX. století, tak s něčím takovým nemůže zcela souhlasit. To, že lidé usilující o pozici prezidenta republiky nejsou zcela zdraví, je zjevný hoax, jak se teď poamericku říká vymyšleninám. Vyvolává to ovšem vzpomínky na minulost řady českých presidentů. TGM byl např. zjevně zasažen četnými zdravotními problémy především, zvláště v období své poslední volby, což po čtyřech letech jeho přežívání v této funkci vedlo k jeho abdikaci.

Není známo, jak intenzivní tlak od koho to nejvíce ovlivnil, ale určitě tmu napomohlo i ujištění, že může zůstat v druhém sídle československých prezidentů až do smrti. Docela zajímavě na toto téma v nedávné době vzpomínala jeho někdejší osobní sekretářka Jarmila Kalousová ve své knize S prezidentem v Lánech. Pozoruhodné na tom je i to, že se jednalo o prvorepublikového prezidenta působícího v době relativní svobody. Zdraví prezidenta však zjevně nepatřilo k tématům, o kterých by se tehdy mohlo a smělo diskutovat.
Do svých osmdesátin byl TGM ale — na rozdíl od těch polistopadových prezidentů — poměrně vitální stařec. Měl dokonce dost energie, aby střídal milenky.

Jeho nástupce E. Beneš byl velmi nemocný minimálně od konce války, i když na jeho konci (3. 9. 1948) v době, když už neprezidentoval, pravděpodobně se nepodílela ani náhlá mrtvice či vliv Meniérovy choroby, kterou dlouhodobě trpěl (Proč a jak byl Edvard Beneš zavražděn ). V tomto případě šlo zjevně o dozvuky jeho činnosti z doby, kdy byl ještě v úřadu. Konkrétně o souvislosti s jeho angažmá v událostech Února 1948. Státní president E. Hácha — s nímž se Beneš ve funkci střídal - údajně nesměl ale abdikovat ani v době, kdy už byl mimo mísu.Rozuhodl o tom možná Hitler, možná K.H. Frank. Když ho zatýkali v době, kdy už protektorát neexistoval, odvezli ho do cely již vleže. Protože nemohl abdikovat, tak měl stát krátkou dobu dokonce dva prezidenty.

Také zdravotní stav K. Gottwalda, u něhož byla diagnostikována syfilis ještě v době jeho pobytu v Moskvě za války, silně ovlivnil jeho prezidentství, i když jeho onemocnění, jak tvrdila šuškanda z padesátých let, bylo potvrzeno až mnohem později. Také jeho následník A. Zápotocký měl v době výkonu své funkce, během níž stejně jako Gottwald také zemřel tzv. „v botách“, vážné zdravotní problémy. Dodnes se k nim odborníci z ÚSD AV či ÚSTR – aspoň pokud je mi známo — nevyjádřili. Nejspíše tyto problémy souvisely se sešlostí věkem. V době, kdy umřel , nebyly nemoci jako třeba Alzheimer ani pojmenovány.

O nemocech A.Novotného toho veřejnost moc nevěděla, ale zemřel až řadu let potom, kdy byl svými soudruhy odvolán z funkce. Nemoci L. Svobody jsou a byly známy každému, kdo s ním směl přijít dokonce už v době jeho volby do styku. Jen se o nich nesmělo mluvit. Stařeckou demenci, resp. těžkou senilitu nebylo vhodné dávat do souvislosti s jeho funkcí.

S G. Husákem to bylo složitější. Diagnóza chorobné touhy po moci a ochota udělat cokoliv, aby se u ní udržel, není v seznamu závažných chorob ani dnes. Ostatně umřel až pár let po abdikaci. Možná právě na stesk po moci. U tohoto prezidenta se sice vyskytovaly i pravidelné mrtvičky a jiné vážné zdravotní problémy, ale normalizační média se o nich nesměla zmiňovat ani ve finální etapě jeho prezidentství. Pravda je, že v době protektorátu či reálného socialismu se informace o zdravotním stavu tehdejších prezidentů vůbec vyskytovaly nanejvýše sporadicky.

Tato tradice ostatně pokračuje i po Listopadu. Zdraví českých prezidentů nejspíše patří mezi tzv. státem garantovaná tabu. Za těchto okolností zaráží asi nejvíce to, že někoho vůbec překvapuje nedostatek objektivních informací o zdraví M. Zemana, ač se ví, že v nejvyšším zájmu jejich okolí jeho samého i jeho okolí je, aby se o tom nemluvilo. Zvláště né pak o jeho psychice. Na existenci tohoto úřadu je mj. závislá i existence mnoha jeho slouhů. Nejen kancléře, mluvčího, různých poradců, ale i kuchařů, komorníků, a samozřejmě i prezidentských lékařů. Nadstandardní péče o jejich zdraví má samozřejmě jasnou souvislost s jejich lékařskou praxí a tedy i s příjmy.

Průkazně to potvrdil kdysi i osud E. Beneše. Poté, co více néž čtvrt roku po Únoru abdikoval a definitivně se přemístil z Prahy do Sezimova Ústí, převzal péči o jeho zdraví jeden z táborských lékařů, který se prý za války do něčeho namočil a byl proto vydíratelný. Beneš doufající, že sebe a své zdraví nejvíce ochrání tím, že napíše pokračování svých pamětí, které budou zveřejněny v případě jeho náhlého úmrtí (včetně všeho, co souviselo s Únorem), se tím pádem dostal do problému. Jeho nový osobní lékař mohl manipulovat s jeho léky na tlak a nikdo jej přitom nekrontroloval. Za situace, kdy všichni prominenti z řad tehdejších pražských lékařů , kteří byli uváděni mezi jeho osobními lékaři, nebyli už ochotni navštěvovat bývalého prezidenta v tehdy vzdáleném Sezimově Ústí bez nároků na příslušné odměny, přestali fakticky dozorovat jeho zdravotní stav. Jezdili za ním tak stěží jednou měsíčně. Ani jim už na Benešovi nezáleželo, což významně posílilo vliv tehdejšího ústředního tajemníka ÚV KSČ (Slánský oficiálně nikdy nebyl generálním tajemníkem KSČ!) na rozhodování o tom, zda již přišla vhodná doba na exprezidentův konec.

Bylo to poučení pro budoucí prezidenty o významu osobních lékařů pro délku jejich životní pouti. Ukázalo se, že takové pojistky jako možnost zveřejnění jejich závěrečných pamětí, nemají žádný vliv na délku jejich života. Benešovy trable názorně ukázaly, že spolupráce se svými osobními lékaři je pro každého prezidenta existenční nezbytností.

Platí to ale oboustranně. Očekávat za těchto okolností proto od Zemanových lékařů korektnost a ochotu informovat pravdivě veřejnost o jeho zdravotních problémech, svědčí jen o naivitě těch, kteří věří, že by se mohly takové informace jako je stav prezidentova zdraví, dostat na denní světlo. Ostatně ti všichni, co šli k volbám, měli možnost si vybrat, jestli o tom chtějí něco vědět či né. Vývoj prezidenství v tomto státě je z tohoto úhlu pohledu – jak je zjevné z výše uvedené přehledu o jejich zdravotním stavu - už dávno znám.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

https://www.stalose.com/item-80487-