Stalose Zprávy | Čermák: K čemu je nám minulost ? Bylo či nebylo

Zvláště né poté, co proběhla ve zprávách informace o tom, jak se Mgr. a Mgr. Jakub Michálek (dvaceti devítiletý šéf poslaneckého klubu Pirátů, absolvent MMF UK v oboru teoretická fyzika a práva na PF MU) zmínil v souvislosti s prvním prezidentem republiky v parlamentním imunitním výboru, že TGM údajně říkal, že né všechno co najdete na internetu musí být pravdivé. Sklidil za to v médiích patřičné ocenění, což jej mohlo přivést k úvaze, že by si měl své obzory trochu doplnit (néčetl jsem ale, že by se kvůli svému výroku kál).

Možná to bylo jen přebreptnutí, kdo ví? To tvrzení je ovšem neuvěřitelné, což umožňuje hledat i jiné vysvětlení. Třeba je to varovný signál o stavu skutečné vzdělanosti v této společnosti. Konkrétně, že je tady to, co bylo už delší dobu předvídatelné. Konkrétně absence základní časoprostorové orientace v nedávné a nejspíše i v dávnější minulosti vyskytující se nikoliv jako dříve jen u špatně vzdělavatelných jedinců. Začíná se nejspíše vyskytovat i u lidí, kteří se dali na politickou dráhu a zdánlivě jsou vybaveni slušným vzděláním. Dříve se to projevovalo spíše u lidí se špatnou mluvou. Jinými slovy: může to signalizovat specifickou poruchu myšlení i u těch, u kterých by to nikdo moc néčekal (otitulovaní jedinci např.). Otázkou je jen, zda nejde o začátek specifické epidemie spojené s rozpadem jejich orientace v české minulosti.

Mohlo by se na tom podepsat více vlivů i příčin. Některé z nich patří do kategorie tzv. staré vesty, tedy už delší dobu známých poruch. Jako třeba to, že jde o důsledek dlouhodobé tragické situace v přípravě nových pedagogů pro výuku dějepisu a historiků od základních škol až po university (a následně pak i žáků či studentů). Zmatení chronologie se pak dá kvalifikovat jako projev chaosu v orientaci v minulosti. Mohlo by jít i o logický důsledek dlouhodobé ideologizace výkladu českých i světových dějin. Tedy o míchání následků s příčinami procesů či o záměnu časové souslednosti, k nimž v české společnosti došlo a dochází, někdy zcela záměrně.

Michálkův výrok by pak jen svědčil o nárůstu projevů této neblahé reality. Mj. i o nevýkonnosti akademických i jiných ústavů působících ve sféře výzkumu minulosti – zvláště pak ÚSTR. S tím totiž neznalost minulosti také souvisí. Měli bychom se tedy snad smířit s faktem, že nejen do veřejné lokální, ale i do tzv. vyšší politiky, kde již nastupuje nová generace nejen ambiciózních, ale také nedovzdělaných mladých inteligentů z českých vysokých i nižších škol, dorazil tento defekt? Potom by však znamenalo připravit se na něco mnohem horšího. Michálkův výrok může být ale jen jednou z prvních vlaštovek tohoto procesu, které ovšem ještě nemusí dělat jaro. Mohou přijít ještě horší, né-li přímo tragické defekty, které s tímto procesem souvisí. V tom případě bude – tím bychom si mohli být jisti – hůře. Může to však znamenat i něco mnohem horšího, totiž že již je to tady.

Leccos signalizovalo už dění v českém parlamentu 8. listopadu 2012, kdy byl schválen zákon o církevních restitucích. Žádní politici, kdyby byli jen trochu orientovaní v novověkých i moderních českých dějinách by něco takového nemohli schválit. Natož pak 101 poslanců a tento den (údajná bitva na Bílé hoře)! Totéž ovšem také platí i o poměrech na Ústavním soudu, kde jen čtyři soudci (výrazná minorita v tomto sboru údajně nejuznávanějších právníků a soudců) dokázali vznést námitky proti tomuto zákonu, jehož text dokazuje, že schvalovatelé neměli ani ponětí o tom, o co a o jaké zlodějny a podvody se opíraly nároky katolické církve.

Zlé na tom všem je především to, že v každodenním životě představuje orientace v minulosti českého národa klíčový faktor ovlivňující naši schopnost přemýšlet a tedy i rozhodovat se o sobě i o společnosti, v níž žijeme. Nejde totiž jen o tu minulost, kterou známe z konzumace různých produktů domácích i cizích literátů či údajných odborníků, dnes čím dál více nahrazovaných diletantskými a nejspíše i úplatnými scénáristy filmových studií či televizních společností v podobě stále více zjednodušovaných a zfušovaných představ o tom, co se kdy a jak stalo. Jde o deformaci tzv. živé minulosti, která nás všechny, byť né vždy viditelně formuje.

Jádro problému netkví totiž jen v souboru poznatků o tom, co (a také proč) se kdy stalo, ale v aplikaci těchto znalostí do naší každodenní činnosti, do našeho učení se životu ve velké společnosti. Podstatné je totiž to, jak tato minulost působí v nás i na nás. Každý máme totiž za sebou různé příběhy ze svého života. Tak jak se sami vyvíjíme od dětského, přes dospělý a dospělejší věk ke stárnutí, skládáme z nich svoji osobní minulost. Zrovna tak to ale probíhalo a stále probíhá kolem nás. U našich rodičů a jiných blízkých lidí až po celou domácí společnost, k níž se hlásíme, včetně ostatních společností tvořících dnešní lidstvo, s nimiž sdílíme život na této planetě. Tento proces není jen přímočarý. Může to působit i zpětně v rámci našeho úsilí orientovat se v tomto vysoce proměnlivém světě a probíhat tedy po různých, často silně individuálně modifikovaných trajektoriích. Navíc se to vše neustále prolíná s životy našich předků, které známe většinou jen z vyprávění a někdy i z učebnic, resp. z přehledů, v nichž jsou chronologicky uspořádané událostí, jejichž aktéry oni i my sami byli.

Toto vzdělávání se je důležité. Dá se říci, že je to přímo klíčové pro formování našeho způsobu myšlení a života, resp. naší identity. Tedy i pro naše chování v rodině, ve společnosti i jinde. Historie jako učitelka života – to není nějaká prázdná fráze, floskule. To je holý fakt. Z čeho jiného bychom se ostatně měli poučit o sobě i o lidech jako takových, pokud bychom neznali něco z historie. Nemusíme být kvůli tomu dějepisci. Stačí být vnímavější ke svému životu. Jedině tak máme šanci se dovědět něco o mantinelech dění kolem nás. Nemusíme studovat do detailu ani to které období našich dějin (jak těch osobních, tak i dějin společnosti v níž žijeme. Stačí k tomu málo, třeba mít trochu respektu k minulosti. Dříve či později dojdeme k potvrzení závěru, že vnímání souběhu našeho života a života české společnosti je životně důležitý faktor pro naše sociální i osobnostní zrání, resp. k formování vhodných strategií.

Ani mladý politik z pirátské strany tedy nemusí číst sebrané spisy TGM, aby se něco dověděl o tom, proč a v čem jsou dílo i život důležité pro každého z nás. Snad by je číst ani neměl, aspoň né celé. Mnohé knihy TGM jsou totiž již beznadějně zastaralé. Stačilo by být jen otevřenější k minulosti a nechovat se k ní jako hulvát, pro kterého jsou nedávné i dávnější dějiny jen staré krámy a jiná veteš. Michálek možná jen měl smůlu, že jeho výrok byl ve veřejnosti zaznamenán a medializován. Kolik ale existuje lidí aspirujících dnes na vedení této společnosti s podobnými mezerami ve vnímání ubíhajícího času, to nevíme. Možná je jich už požehnaně. Měli bychom být k tomu všemu citlivější. Je zde totiž reálná hrozba. Někdo by ji pojmenoval ztrátou identity, jiný třeba ztrátou skutečných elit s přiměřenou autoritou, bez nichž nejsme schopni nejen toho, čemu se říká vlastenectví a získat schopnost směřovat vpřed. Končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

https://www.stalose.com/item-77566-