Stalose Zprávy | Vladimír Čermák: Nepůjdu přece volit nějakého nýmanda

Dává to ovšem smysl jen tehdy, když můžete dát svůj hlas někomu, koho považujete za osobnost schopnou využít pozice, do níž bude následně jmenován v případě vítězství většinou hlasů, aby přispěl k rozvoji společnosti, v níž žijete. Těch devět tváří, které se na billboardech či v médiích objevují, takovou záruku ale nedávají. Ať už jsou to marťani či nemarťani.

Na rozdíl od V. Klause považuji však za marťany právě ty opačné uchazeče néž jak je tento vysloužilec z vysoké politiky chápe. Nebudu se zde tímto podivným dělením potenciálních prezidentů zabývat, ani příčinami, proč se právě on uchýlil k tomuto dělení kandidátů nadcházejících prezidentských voleb. On sám je příkladem někoho, kdo se neměl nikdy stát prezidentem ČR. Vypadá sice jako my, ale žije jakoby v jiném světě néž je ten náš.

Za jediného jakž takž přijatelného prezidenta, kterého jsme my Češi kdy měli (ovšem jen jako zastupujícího) bych považoval snad jen někdejšího zastupujícího presidenta J. Stráského z počátku roku 1993. Nebyl jím ani vůbec první prezident české, tehdy ještě stavovské republiky z období mezi červencem a listopadem 1619, Václav Roupec z Roupova. To, že o něm ví jen málo lidí (snad jen z řad těch, kteří se o toto období našich dějin více zajímali) nebyla ale jeho chyba. Bylo to způsobeno rozsáhlými čistkami organizovanými v domácích archivech po Bílé hoře katolickou církví spolu s Habsburky.

Stejně tak zmizeli ostatně v zapomnění i jiné významné osoby našich dějin, včetně např. Konráda z Wechty. Jediného pražského arcibiskupa (a přítele J. Husa), který nebyl posedlý krádežemi majetků pro svatou církev. Roupovec (jak je někdy zkráceně tento představitel českých stavů označován) byl bohužel — podobě jako E. Beneš — příkladem politika, který nezvládl složitou situaci, do které se český stát tehdy dostal. Volba zrádného Fridricha V. Falckého českým králem a s tím spojené obnovení monarchie (na Fridrichově dvoře dostal funkci českého kancléře) patřila k jeho největším chybám.

Prezidenti nebývají v tomto státě za své neschopnosti — snad s výjimkou Háchy — voláni k odpovědnosti. Všem polistopadovým prezidentům (včetně Stráského, který ale v tehdejší situaci neměl šanci a nejspíše ani zájem v této funkci pokračovat) přitom něco podstatného chybělo To procento něčeho navíc, co odlišuje běžnou osobnost (těch je i v této společnosti dost) od nadstandardní osobnosti, schopnou podílet se na řízení velké společnosti, stojí přinejmenším za zamyšlení. Dost se tímto znakem podobají jako skupina tomu, co odlišuje lidi nadané k něčemu od talentů (talent jako někdo, kdo má 100% kvalit a k tomu 1% navíc!!).

Od prezidenta se očekává ovšem schopnost podat vysoce nadstandardní výkon v oblasti svého působení. Nejde tedy jen o orientaci v domácí politice, v níž se to to hemží oligarchy, korupčníky, zbohatlíky a jinými „eklhaft“ jedinci. Nelze proto příliš spoléhat na to, že nikdo z těch, co se v dějinách ČR dostali nahoru, neodolal pokušení si přivlastnit něco navíc. Asi ani Zeman, jak tvrdí Babiš (zrovna ten!). Přinejmenším neměli schopnost odolat vábení nadstandardních privilegií. I Zeman je prezidentem, který potřebuje udržovat kolem sebe quasifeudální dvůr zahradníků, kuchařů, komorníků, tiskových mluvčí a jiných lokajů v Lánech či na pražském Hrad, i když to k němu jako k bývalému funkcionáři sociál-demokratů moc nepasuje.

Prezident ČR má však své kompetence a odpovědnosti i v oblasti zahraniční politiky. Těžko se jich zbaví tím, že dává neustále najevo svoji přízeň tomu či jinému státu a považuje je za vzor pro tuto společnost. Jednou Rusku, jednou USA, pak Číně a třeba i Izraeli (což je pro Zemana zvlášť typické). Mohl by — vzhledem k tomu, že jmenuje do funkce všechny velvyslance, dokonce i ty zjevně přestárlé a nekvalifikované — využívat možnost jejich prostřednictvím získávat aktuální informace o tom, co se venku děje, podporovat naše znalosti o aktuálním dění ve světě a vůbec naše vědění o tomto dění. Měl by být samozřejmě být i nezávislý na různých žurnalistech, kteří často jen dezinterpretují či pouze papouškují zprávy o situaci, která se v dnešním světě vytvořila.
Pro mnoho našich lidí, pro které by mohl být prezident a jeho úřad v tomto ohledu užitečný, je však jejich počínání ve sféře zahraniční politiky spíše návodem k dezorientaci. Nejspíše i proto mnozí z nás žijí v představě, že po r. 1991, když se rozpadl SSSR, žijeme ve světě, kde vládne jen Amerika, ačkoliv i tento stát vykazuje jasné rysy úpadku. Tato bývalá anglická trestanecká kolonie (ještě před Austrálií) by chtěla být jedničkou ve světě, ale není.

Nikdo, kdo o tom jen trochu popřemýšlí nemůže tvrdit, že tzv. studená válka už před více néž čtvrtstoletím skončila. Jakoby se snad tento druh konfliktu tehdy týkal jen SSSR a USA. Studená válka ale vesele pokračuje dál. A nejen to, jejími hlavními aktéry už není ani zaniklý SSSR, ani USA, ale Čína. Stát, který vždy byl uznávaný jako významný účastník tohoto konfliktu. Mnohé svědčí dokonce pro to, že v dohledné době bude Čína suverénním vítězem této zvláštní války.

Každý nový český prezident, ať už bude zvolený ten či onen z uchazečů o tuto funkci, by měl prokázat schopnost se v tomto střetu orientovat a pomoci svému státu přežít následky, k nimž vede tento zatím jen 70letý konflikt (jeho datace souvisí mimochodem s existencí tzv. vítězného Února!). Je to těžký úkol, a vyžaduje velké schopnosti každého, kdo by chtěl s tím spojenou odpovědnost jako prezident převzít. Z těch, kdo se nám na kandidátkách do funkce prezidenta ČR nabízí, nevykazuje nikdo způsobilost se v tomto složitém dění orientovat. I to je jeden z důvodů, proč nepůjdu hodit svůj hlas o víkendu do volební urny.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

https://www.stalose.com/item-77131-