Stalose Zprávy | Vladimír Čermák: Marxisticko-leninská pavěda a její pohrobci
14. října 2019 — 03:20
Jeho zdrojem je mimo veškeré pochyby především předlistopadový vývoj v této oblasti.Doba, kdy v české vědě se objevovaly takové osobnosti jako byl Komenský, Purkyně, Heyrovský, Wichterle a jiní podobní badatelé, už minula. Určitě by stálo za to si v souvislosti s blížícím se výročím Listopadu, trochu popřemýšlet o tom, jaký měla na to vše vliv třeba normalizace. Možná to usnadní porozumět i tomu, proč se minulý režim nakonec musel zhroutit a proč je dnes tak obtížné se s jeho důsledky vyrovnat.
V případě poválečné vědy ale není až tak složité si domyslet, co kolaps české vědy způsobilo. Byl to marxismus-leninismus. Tento poměrně rozsáhlý podvod deformující nejen myšlenky jím navenek, byť jen formálně uctívaného K. Marxe, souvisel s potlačením rozvoje kritického, vědeckého myšlení. Bylo by omylem se domnívat, že s nástupem tzv. transformace v polistopadovém období došlo k nějaké systémové změně. Stav české vědy, a nejen v oblasti společenskovědní, vypovídá o něčem jiném. Patří k tomu zejména stav českého vysokého školství. Pokud někde, na některých pracovištích se projevily pozitivní změny, jsou to stále jen tzv. ostrůvky pozitivní deviace.
Ve skutečnosti marxismus-leninismus jen změnil některé své podoby. Svědčí pro to nejen rozsah plagiátorství (netýká se to jen diplomek), ale i naprostá bezkoncepčnost v řízení vědy; (hlavně na vysokých školách, ale třeba i v bádání o nedávné minulosti). Za těchto okolností je prakticky vyloučeno, aby české talenty získaly v této společnosti uplatnění, které si zaslouží (nejen ve vědě, ale i v politice, ve, školství, ekonomice či v kultuře vůbec). Tyto pozice byly a stále jsou obsazeny lidmi odchovanými pseudovědou minulosti. Je načase o tom všem nejen začít přemýšlet, ale i něco s tím dělat. Třeba i o tom, proč to vše zde, v Čechách stále přetrvává.
V případě marxismu-leninismu a období, kdy se tato pavěda ve velkém rozsahu rozvíjela prakticky v celém spektru nejen vědy, ale i v tehdejším myšlení, jde v jistém ohledu o mimořádně zajímavou dobu (nejen pro historiky vědy, ale i pro příslušníky mladších generací). Její zpětné studium umožňuje mj. jiný přístup k porozumění tomu, co se zde dělo v Listopadu 1989, ale i předtím a také potom.
V mimořádném rozsahu tu došlo –v jistém ohledu — k něčemu pozoruhodnému, když zde po sovětském vzoru byly zavědní obory prohlášeny i ty, které s vědou, a s kritickým myšlením, včetně té jeho formy, k níž se hlásil K. Marx, neměly nic společného. Po Listopadu se však už nikdo nezabýval analýzou vzniku a vývoje tohoto fenoménu. Tedy ani v podobě vzpomínek na to, co se tehdy ve vědě a ve společnosti v souvislosti s tím dělo. Asi tomu pomohlo i to, že se ve velkém rozsahu „vyčistily“ mnohé větší i menší knihovny od zde nahromaděných textů v podobě téměř néčtených studií a knih z takových oborů jako byly vědecký komunismus, marxistická filosofie, marxistická sociologie či politická ekonomie socialismu (ale třeba i marxistická biologie apod.) a podobné nesmysly. Byly odvezeny do sběren surovin a pak šly hned do stoupy.
Také proto není dnes vůbec snadné vyhledat tyto materiály, natož pak přezkoumat, o co v nich vůbec šlo. Přitom šlo o statisícové náklady, v některých případech i větší. Nejspíše se tím ale ulevilo mnohým jejich autorům. Zmizelo tak něco, co svědčilo o jejich vzestupu do profesorských a jiných významných pozic, v nichž řada z nich dodnes ještě žije a tyje. Dokonce se díky tomu už neobávají ani oslavovat svá životní jubilea, jak svědčí o tom i některé články v odborných časopisech, kde se ně vzpomínají jejich „spolubojovníci“ a spoluvěrci (z mého okruhu např. nedávno K. Müller o M. Havelkovi).
Neomylně je ovšem charakterizuje absence vlastních původních prací a jejich pochybné tituly před i za jménem (mnozí s z nich už umřeli, ale jejich odchovanci stále třímají štafetový kolík, který jim předali). Předpoklad, že zmizeli v propadlišti dějin se tedy u mnoha z nich nenaplnil. Tito pavědci tehdy dobře věděli, že „nedělají vědu“, ale že se tím jen jakoby živí. Tak blbí zase nebyli. Ve skutečnosti šlo o ryzí pavědu, neboli nepravou vědu sloužící ideologii a také k vymývání mozků, zvláště tehdejších studentů i studentů těchto studentů.
Díky podivnému vývoji v této oblasti po Listopadu (který nebyl žádnou revolucí, ale jen převratem uvnitř vládnoucí Strany) jim mj. zůstaly i tituly a hodnosti. Tedy i pozice s nimi spojené. Mohli tedy – a stále mohou – dále ovlivňovat výchovu nových lidí, a to nejen pro uplatnění ve vědě. Abychom si však udělali lepší představu o tom, co se před rokem 1989 dělo, a co i nás v jistém ohledu stále nějak ovlivňuje, bylo by dobré se k těmto „fosiliím“ z bolševické minulosti vrátit a zjistit si, o co vlastně šlo. Je ale nanejvýše vhodné připomenout, že né všechny autory vzpomínaných hovadin lze dekódovat jen z titulních stránek jejich produktů. Mnozí z nich se totiž ani nenamáhali s tím, aby - někdy dost mravenčí — práci se sepsáním různých blábolů a vymyšlenin sami podstoupili. Na to měli své černochy v podobě svých tajemníků, pomocníků a jiných podřízených, kteří to dělali za ně (autorské honoráře si ovšem ponechávali oni).
Jejich „námezdní síly“ na tom ovšem nebyly škodné. Třeba v podobě svých urychlených kariér, nepodložených žádnou vědou. Stačí si třeba prostudovat dosud velmi poučnou a zajímavou knihu vydanou již v r.2007 Petrem Husákem o budování kapitalismu v Čechách. T. Ježek tam zajímavým způsobem charakterizuje některé prominentní osoby z polistopadového dění, které působily v tehdy známém Prognostickém ústavu ČSAV považovaném dodnes (ví bůh ale proč) za kolébku transformace. Mnozí z nich patřili k těm, kteří to uměli dobře hrát na obě strany.
Třeba W. Komárek či V. Dlouhý, který snad pomýšlí na to stát se po Zemanovi (ten si o tento ústav také škrtl) prezidentem. Někteří z pracovníků tohoto — tehdy prominentního — ústavu sehráli v následném vývoji významnou roli a úspěšně se vyhnuli svému ocenění jako spolutvůrců normalizační pavědy. Dokonce se prezentovali jako zasloužilí obroditelé české vědy na rozdíl od těch, kteří už v době vlády jedné strany byli prohlašováni za velké filosofy, ekonomy, pedagogy, sociology a jiné odborníky. Kdo si ale ještě dnes vzpomene na nějakého Vaňka, Mužíka, Chybu, Richtu, Hrůzu a jiné kdysi známé prominenty tehdejší vědy-nevědy?
Určitě by si je ale měli pamatovat ti, kteří jimi byli tehdy „odchováni“, a kteří nesou „pochodeň“ pavědeckého myšlení stále dál. Všichni ti, kteří byli zplozeni v lůně matky novodobých pavěd, tedy v marxismu-leninismu, byť jejich tehdejší výplody byly už zapomenuty. Dodnes o těchto procesech moc nevíme a tedy jim často přestáváme i rozumět. Nebyla zpracována žádná jejich souhrnná analýza a tím méně nebylo sepsáno nic moc o tom, k čemu v nedávných dějinách toho či jiného oboru v tomto období docházelo.
Ani o tom, jakou podivnou pavědou se tehdy živili. Zapomínané dějiny ale mají jeden zajímavý efekt. Mají totiž zjevnou tendenci se opakovat. Platí to ostatně i pro období, kdy ve sféře vědy usiloval o nadvládu právě marxismus-leninismus. Pokud jste někdy v některém klášteře zabloudili do jejich knihoven, ohromí Vás množství novoscholastické, barokní literatury, která je tam skladováno, aniž by někdo byť jen jednu z těch knih otevřel. Čas je – stejně jako někdy i lidé - v tomto případě měřítkem všech věcí. Jak kdysi k tomu dodal Protágoras: jsoucích že jsou, a nejsoucích že nejsou.
Bylo by asi dobré dnes, kdy leckdo uvažuje o zásluhách „velikánů“ z postnormalizačního období, kterým jsou a budou vypravovány po smrti pohřby se státními poctami (některým z nich i státní), co se tím vlastně uctívá. Zde ovšem stále ještě platí jedno z přísloví Jirotkovy tety Kateřiny “všechna sláva polní tráva“. Totéž platí o nadcházející oslavě různých prominentů z této doby při příležitosti výročí založení republiky. To vše ale bude dříve či později prověřeno. Čas ukáže, zda šlo jen o falešné kulty či o opravdové zásluhy.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
https://www.stalose.com/item-134267-