Stalose Zprávy | Proč nás armáda v srpnu 1968 nebránila?

21. srpna 2019 — 07:20

Možná by bylo vhodnější se zeptat, zda vůbec byla tehdejší armáda na něco takového způsobilá. A k čemu vlastně tato armáda vůbec někdy byla a je. Nejde přitom o její výzbroj, velikost, ale i její způsobilost chovat se jako armáda. Je málo výzkumů prestiže různých povolání, z nichž by bylo možné zjistit, jak to je s renomé vojenských profesí ve srovnání s jinými profesemi. Kromě uklízeček, toaletářek k těm nejméně atraktivním patří už dlouho v Čechách i důstojník. Stejně tak jsou na tom ostatně třeba policisté. Proč?

To má samozřejmě svoji historii. Doba nadporučíků Lukášů či majorů typu Terazkyho je sice již dávno pryč, ale despekt k uniformám je zde stále. Možná jádro pudla spočívá v jejich nadbytečnosti. Nedávno O. Danda se o tom na serveru Novinky zmínil v článku kde uvedl, že česká armáda má 1250 zbytečných důstojníků (z cca 6250). Opíral se přitom o nově vypracovanou Koncepci výstavby armády ČR dle standardů NATO. Zapomněl ale vysvětlit, co tedy ti „zbyteční oficíři“ vlastně dělají, když „pracují“. To by nás, kteří jsme v mládí získali zážitky z výkonu povinné vojenské služby velmi zajímalo. Stejně jako by jiné zase zajímalo proč armáda, která má za cíl v r. 2025 dosáhnout údajně optimálního navýšení v počtu 30 000 mužů a žen k tomu potřebuje 31 aktivních generálů. Přísloví praví, že ryba smrdí obvykle od hlavy. Když vynecháme ministra podezřelého z plagiování své diplomky, co asi tak mohou dělat všichni ti armádní a jiní generálové?

Zkusme se však podívat na věc i jinak. Čeho všeho je tato armáda vůbec dnes schopna? Nebo třeba čeho je neschopna? Dokázala by třeba v tomto státě provést něco jako vojenský převrat?

Škoda, že existující vize české budoucnosti se o něčem takovém, co se v jiných zemích občas stává, nezmiňuje. Ale ani historici zabývající se českými dějinami nenacházejí příklady takových aktivit při studiu minulých událostí. Marně by se asi hledala v vojenských archiváliích nějaká stopa po akci, která by skutečný vojenský puč připomínala. Těžko lze za něco takového považovat třeba údajný židenický Gajdův puč před více néž 90 lety či něco podobného.

Tato armáda především jakoby nebyla schopna českou společnost nikdy ani bránit (viz Mnichov, Srpen apod.), tedy ji ani nějak ovlivňovat. Jakoby už od středověku ztratila schopnost využívat svých potenciálů k rychlému a snadnému řešení jinak néřešitelných problémů. Byla vždy a asi i nadále bude trochu parazitní strukturou, která jen ráda utrácí. Kromě občasných přehlídek a velkého počtu zbytečných oficírů s excelentními příjmy jakoby k ničemu není.

Cizincům se postoj české veřejnosti k vlastní armádě může ovšem zdát možná divný. Zvláště pak v zemích, kde si své armády považují. My Češi o tom ale víme své. Ačkoliv je česká společnost dlouhodobě vystavována četným a letitým krizím, které v minulosti — a velmi pravděpodobně i v budoucnosti — významně ovlivňují její vývoj (a někdy bývají řešené nějakým pučem anebo aspoň pokusem o něj), u nás o žádném vojenském puči není ani tuchy. Něco takového by totiž vyžadovalo jisté – a to nemalé – úsilí, námahu a schopnosti. Už jen nějaký puč naplánovat! Možná i proto to není problémům, s nimiž se činnost armády u nás střetává, věnována ani v médiích ani ve štábních strukturách náležitá pozornost. Jakoby si nikdo z nich těchto často i kulminujících krizí, nevšímal. Přitom vojenské puče vždy bývaly a jsou osvědčeným nástrojem třeba na to, jak se zbavit arogantních, zkorumpovaných a neschopných politiků, kterých je i u nás dost a dost. I v Srpnu 1968 šlo především o to, zda se armáda dokáže vzbouřit proti politikům, kteří od ní očekávali jen poslušnost. Ať už to byl Dubček či Mlynář, kteří tehdy za řízení armády odpovídali. Taková vzpoura by nejspíše vedla k její porážce, ale nikoliv k opovržení národa vůči této organizaci.

Chceme-li trochu porozumět tomu, co se u nás dělo (třeba v Srpnu, či v září 1938) a děje, resp. nedělo a nebude asi ani nikdy dít, zkusme o tom aspoň přemýšlet. I v uplynulých staletích bylo pro české dějiny typické, že český stát byl ohrožen agresivními sousedy, ale jaksi jsme nebyli schopni se jim bránit. Česká armáda ale jakoby vždy skládala zbraně dříve néž došlo k nějakému boji, i když docházelo k situacím, které by jinde vedly k zásahu armády.

Česká armáda však pravidelně zůstává nějak mimo toto dění. Naposledy to bylo třeba při událostech během dělení státu, což tehdy bylo jasným porušením ústavy ze strany tehdejší politické reprezentace. Pravda, existuje jedno malé vybočení v podobě vojenského nasazení armády z této tradice, tedy něco jako výjimka potvrzující pravidlo . Bylo to v srpnu 1969 armáda zasáhla. Tehdy – asi jedinkrát v novodobých dějinách - byla armáda nasazena v ulicích některých měst proti demonstrantům. Ututlalo se to a nikdo za to ani nikdy nebyl povolán k odpovědnosti.

Shrneme-li to vše do jednoho chumlu, zjistíme, že česká armáda byla, je a nejspíše i bude jen dobrým zákazníkem různých firem specializovaným na vyzbrojování. Různé akvizice – to je dovednost, kterou si v průběhu uplynulého století stihla osvojit. Nahromaděné zbraně tato armáda však nebyla schopna doma využít ani k obraně státu, ani k nějakému puči. Tedy ani ke vzpouře proti těm, kteří ji měli řídit, ačkoliv to neuměli. Nepočítáme-li ovšem její „vynikající“ výkony v zahraničí, kde její příslušníci bojovali a bojují úspěšně jak proti Talibánu tak proti jiným nepřátelům svobody a demokracie nejen v Afghanistánu, ale i v bývalé Jugoslávii, v Mali a bůhvíkde ještě jinde. Možná je to ale proto, že jí tam velí někdo jiný. Otázka „proč se tato armáda nikdy nevzbouřila a nebojovala proti politikům, kteří reprezentovali tento stát, ani proti agresorům (jako tehdy v Srpnu) stojí ovšem za menší zamyšlení. Faktem bylo a stále je, že tato armáda na něco takového není připravena a prostě to neumí.

Důvodem této pasivity — jak lze tento specifický vývoj-nevývoj přesněji označit - zdaleka nemuselo být to, že by důstojníci české armády neměli ambice do nějakého puče jít. To, že se neuměli vzbouřit, souvisí s minulostí celé této struktury. Většinou totiž šlo o stejný či aspoň podobný typ oficírů jako byli ti, o kterých ve svých knížkách psali už dříve Hašek, Švandrlík či Škvorecký označovaných jejich podřízenými jako gumy, zelené mozky či dokonce se mluvilo i o zoombiech.

Tvrzení, že snad dnešní důstojnictvo je jiné kafe, se nezdá věrohodné. Hrají sice někdy významnější role i ve velitelských strukturách NATO a nelze vyloučit. že některý z nich v příštích prezidentských volbách bude chtít kandidovat na povýšení za vrchního velitele. Tak by se aspoň jeden z nich dostal konečně k pozici, kterou by jinak bez zorganizování obyčejného puče dříve ani teď důstojníci ČSA nemohli získat. Pokud snad někdo z nich má takovou ctižádost, asi ví nebo spíše tuší, že po dobrém to v tomto národě, který své vojáky už dávno nemusí, nepůjde. Oficíři této – byť nevelké, ale drahé – armády mají sice zbraně, ale nemají takovou ctižádost. Nezmohou se tedy - dokonce ani aspoň v duchu — na to, že by se mohli pokusit o nějaký, aspoň malinký vojenský převrat. Možná tato úvaha může ale pomoci ujasnit si, proč před 51 lety nebyla tato armáda schopna bránit vojensky republiku.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

https://www.stalose.com/item-130212-