Stalose Zprávy | Nevděk za krev: Není padlý jako padlý? Kavárna maže historickou paměť. Jaké bylo letošní výročí osvobození? Alespoň jeden den bez keců. Byznys založený na nenávisti. Jaké to bude napřesrok?
13. 5. 2019
Tisk článku
Eva Svobodová neskrývá emoce nad současnou rétorikou a pohledem na konec II. světové války u nás a uzavírá tím letošní ohlédnutí Protiproudu za uplynulým výročím
Loni aktivističtí vandalové polili barvou pomník osvobození, protože na něm byl Koněv, letos protestovali proti uctění památky Nesmrtelného pluku, jen kvůli politické nenávisti, další zas melou že padlo moc málo Američanů…
Při osvobozování území Československa v roce 1945 zahynulo neuvěřitelných 155.000 sovětských vojáků, stovky Američanů, osvobozujících západní Čechy, 66.000 vojáků Rumunska, osvobozujících jižní Moravu… Jenom při bitvě o Dukelský průsmyk bylo 52.000 mrtvých a raněných, z toho 1.800 Čechoslováků.
Jsou mrtví
Slušelo by se všem bez rozdílu aspoň poděkovat. Aspoň jeden den v roce, bez keců. Jen “děkujeme”. Ti mrtví jsou pořád tady, v naší zemi, v hromadných hrobech. Nemají nic společného s tehdejší politikou, a už vůbec né s tou dnešní.
Jsou mrtví. Od roku 1945.
Ať se stalo cokoliv, předtím nebo potom, díky nim néžijeme v obřím koncentráku německého protektorátu. Zaslouží si ten jeden den piety, ať už se pak politika ubírala jakýmkoliv směrem. Smrt nemá ideologii. Čest jejich památce.
Místo toho čtu ostentativní výkřiky že pomalu není co slavit, protože… a protože, a protože… Zapomenutím minulých válek a jejich obětí otevíráme dveře nové válce. Vymazat, zpochybnit, rozmatlat.
A přitom: 155.000 — sto padesát pět tisíc! — kluků tady padlo z Ruska, 66.000 z Rumunska, přes tři sta Američanů… A tady bude každou chvíli nějaký nýmand od svého lattéčka kafrat a relativizovat, aby měl pocit, že teď je on hrdina a mění dějiny? Co ten ví o válce?
Oni v hrobech — a kde my?
Ti vojáci nemůžou za Stalina, ani za náš komunismus. A že “rusáci” a “okupanti” a “Putin”… V roce 45 Putin tahal kačera (spíše byl na houbách — pozn. PP). Nemá s padlými nic společného. Ti, co mají nutkavou potřebu tahat svoje názory na aktuální politiku do piety za lidi, kteří tady padli v roce 1945 a zlehčovat jejich smrt, jsou ubožáci.
Ty obrovské počty padlých mě fakt zasáhly. Nepředstavitelné. Co jsme dokázali my?
Jen jsme zase o rok blíž další válce. Vy jste se nebáli jako děcka, když ve studenoválečných osmdesátkách ve zprávách pořád štvali proti “nepříteli”? Já strašně. Noční můry, že přijdou vojáci a zabijou mámu s tátou. To dusno nechci zase cítit. A když pak čtu nebo slyším ty fanatické výlevy lidí co si z nenávisti, třeba k “rusákům”, udělali životní program nebo byznys, je to úplně stejné…
Ani jeden den piety těm, co padli v pětačtyřicátém. Nenávist. Válečné štvaní.
Pořád dokola. Už jsem unavená, fakt unavená.
A začínám taky… nenávidět.
Tagy článku
https://www.stalose.com/item-122622-