Stalose Zprávy | Ťik-ťak a Ťuk – malé zamyšlení nad koncem velké kariéry Dana Ťoka
11. dubna 2019 — 07:20
Chce se údajně vyhnout tomu aby byl „pro nic za nic“ neustále obviňován z neprůjezdnosti D1, z problémů Českých drah, výběru mýta a z mnoha jiných prohřešků. Tento komentář není ale věnován rozkladu o tom, nakolik byly a jsou všechny takové výtky oprávněné. Tedy ani tomu, jestli výměna na postu ministra dopravy pomůže věci samé, o čemž lze pochybovat. V této věci kráčí určitě o něco jiného néž o post jednoho ministra. Může ale jít o něco podstatnějšího i obecnějšího. Vždyť D. Ťok má za sebou skvělou kariéru vícenásobného generálního ředitele velkých a známých firem, předsedy představenstev řady velkých korporací a také prezidenta Americké obchodní komory v ČR.
Třeba proč se lidé, kteří evidentně nejsou ani hloupí ani neschopní, tak dlouho drží „zuby nehty“ svých politických postů? Možná by byla dokonce na místě otázka, proč se rozhodnou je zastávat. Jejich věk přitom nezadržitelně stoupá ( v případě D.Ť. jde o čerstvého šedesátníka!) a stáří –pokud už přímo u nich nebije na dveře v podobě nějakých nemocí, ale projevuje se aspoň potřebou bilancovat– je za dveřmi. Navíc lze předpokládat, že lidé jako Ťok mají už našetřeno na stáří, i když jim do důchodu pár let chybí. K tomu by měly přece stačit jejich dosavadní oficiální příjmy.
Možná je zde ve hře něco jiného. Třeba uvědomění si, že život máme všichni jen jeden. Věří v to — snad s výjimkou D. Duky, T. Halíka a některých dalších prelátů věřících údajně ( je to vůbec možné?), kteří to mají tzv. v popisu práce, v posmrtnou existenci asi jen málokdo. A kdo ví jestli vůbec někdo. Církevníci x možná jen tak tváří. Byznis s lidmi, kteří mají strach ze smrti byla pro církev vždy velmi výhodná. Otázka „proč ti, kteří vstoupili do politiky, u tohoto kšeftu někdy až zbytečně dlouho zůstávají ?“ zůstává tedy otevřena, i když se nabízejí různé hypotézy, jak ji zodpovědět. Možná jsou totiž mnozí vrcholoví politici jen zavázáni svým kmotrům, kteří jim nechtějí dovolit tuto pošpiněnou profesi dříve opustit. Prostě ze svých funkcí nesmějí odejít.
Ťok možná na to vše šel ale jinak. Asi si spočítal, že néž být vyhozen, je lepší s tím praštit. To je nesporně velmi rozumná úvaha, ale né každý prominent s ní dokáže pracovat. Jinými slovy: nechat to těm mladším ať také poznají sami, co to koštuje. Fakt, že to třeba po způsobu svého ministra ještě neudělal třeba zdejší premiér, který už má díky Agrofertu dávno nahrabáno, leckoho může překvapit.
Ťokův model odchodu z politiky ale A. Babiše zatím neinspiroval. Nejspíše mu to stojí za to zůstávat v politice, a užívat si života, kterého mu možná také moc nezbývá, tímto zvláštním způsobem. Tedy prostřednictvím politiky a s ní spojené moci. Nechat si lidmi ze svého okolí nejen neustále pochlebovat, ale také ohlodávat a oškubávat či jinak pošťuchovat — lhostejno zda právem či jen ze závisti — nemůže přitom být (jak se někdy říká) žádný med. Babiš a jiní jemu podobní politici o takový odchod z politiky prostě nestojí. Lze sice pochybovat, že by to dělal z nějakého entuziasmu, či dokonce z vlastenectví (on Slovák?), nebo z jiných podobných příčin, ale je to tak. Možná ale Ťokovi tajně zavidí.
Zkuste si představit, že byste na jednu misku pomyslných vah rozhodování o svém životě vložili takové benefity jako je - vedle závisti těch, kteří by taky rádi byli v politice u lizu — občasné setkávání se s jinými známými a mnohými oslavovanými a jinak respektovanými lidmi. Třeba takovými jako je D. Trump, M. Kundera či jiní, pro naprostou většinu z nás prakticky nekontaktovatelných a nedosažitelných lidí. O příležitost si s nimi potřást rukou, poobědvat s nimi, vyměnit si nějaké fráze a pořídit si společné fotografie, což je – přiznejme si to aspoň v duchu – přece jen trochu málo. Na druhou stranu byste totiž měli uvážit i to, co takovým „požitkům“ musíte obětovat. Za pocit, že žijete naplno, máte úspěch a že se můžeme ve světě politiky a moci realizovat, je třeba tvrdě zaplatit. Otázkou je: zda za tuto cenu stojí o to usilovat. Úspěšní politici jako „výjimeční lidé“ dosáhnuvší během své života významných kariér v podobě obsazení nějakých zvlášť vysokých pozic v dané společnosti, nebývávají šťastni. U mnohých by se to dalo vyjádřit floskulí, že „ mívají pocit, že splakali nad výdělkem“.
Z toho, co se totiž dá dovědět z jejich memoárů i z výroků, které po odchodu do politického důchodu veřejně pronesli, lze dedukovat (i když neumíme nahlédnout do jejich úvah v noci, když nemohou dlouho usnout a přemýšlejí o svém životě), že své mety nedosáhli. Jinak řečeno, že se jim to příliš nepodařilo. Ví někdo z nás snad o někom z těch veleznámých osobností působících v politice, u něhož tohle zjištění neplatí? Zajímavé ovšem je, že abonentů politické slávy je stále dost, což by chtělo ale zcela samostatný rozbor (např. zda nejde o lidi trpící přílišným narcismem apod.). Zatím nejjednodušší a asi nejpřesnější odpověď –něco jako Occamova břitva - je, že jim to nějak nedošlo. Pravděpodobně si to tito lidé nejsou ani schopni uvědomit.
Ťokova strategie ukončení politické kariéry připomíná trochu pokus o vystoupení z rychle jdoucího vlaku. Bývá jen otázkou, zda takový skok mimo politiku je něčím jištěn. Asi je přitom na místě i otázka, proč už to neudělal dříve. Pamatuje si snad někdo, kdo byl ministrem dopravy před anebo po lidovci Šimonovském? A kdo byl a kde tento někdejší –rovněž čtyřroční ministr dopravy – dnes je? Kdo z nich se o něco dobrého v tomto resortu zasloužil tak, aby se na něj vzpomínalo jako na skvělého šéfa resortu? Otázkou je také to, zda se stejně nelze ptát některého z bývalých premiérů, prezidentů či jiných prominentů v polistopadovém, či v předlistopadovém období.
Nejčastěji si pamatujeme jen nějaké skandály propuknuvší kolem některých z nich, ale na to, co dobrého po nich zůstalo si lidé obvykle nevzpomínají. Tedy ani na dobu jejich slávy, kdy ještě své posty zaujímaly, kdy byli na výsluní a kdy si mohli své „známosti“ užívat. Nanejvýše je potkává to, že se po smrti dočkají nekrologu, v němž jsou vzpomínáni jako bývalí „bůhvíco“. To ale už z toho nic nemají! Trochu jako v tom přísloví „všechna sláva polní tráva“. Nic, co by je mohlo utěšit tím, že byli kdysi slavní nebo aspoň známí, tím méně pak užiteční pro ostatní. Naprostou většinu z nich v lepším případě v brzké době po odchodu z politiky čeká zapomenutí. Né-li něco horšího v podobě zatracení (ala Gross), upadnutí do směšnosti (ala Néčas) atd. atd.. Příčinou bývá často jen to, že činnost v dnešní politice je často jen synonymem pro hru o moc a pro tvrdý boj o vlastní materiální či jiné osobní zájmy.
Téměř nikdo jako by nesledoval osudy těch, kteří před pár lety či před několika desetiletími „někým“ byli. Samozřejmě se také občas stává, že skok z jedoucího vlaku domácí politiky je dobře připraven, tedy někam mezi dobře vypolstrované měkké polštáře. „Političtí bejvalci“ dost často mívají i po odchodu z vysokých funkcí dobře placená místa. Téměř nikdo už ale neví kde teď jsou, co a jak vlastně dělají. Už nejsou známí. Nemají se s tím ani komu ( otázkou je i s čím) se pochlubit. Někdy jediné co mohou, bývá napsat vzpomínky na to, u čeho asistovali.
Psát pravdivé memoáry je ovšem záležitost nanejvýše adrenalinová. Velmi často se z nich dovídáme jen o tom, jak byla jejich cesta k moci obtížná. Jinými slovy, že se z nich nejdříve museli stát služebníci někoho, kdo jim pak jako odměnu za to zase pomohl nahoru. Tak to totiž v politice u nás často chodí. Teprve pak se totiž můžete dočkat toho, že se kolem vás zase objeví lidé, kteří budou fungovat jako Vaši lokajové. To je totiž podstatou toho, čemu se v dnešní politice říká služba veřejnosti. O tuhle zkušenost se bývalí političtí matadoři však jen neradi s někým dělí. Nejspíše tím lze vysvětlit i fakt, že v uplynulém třicetiletí (o předchozí době ani nemluvě) se objevilo tak málo memoárů nedávných politiků.
Tak co, pane Ťoku: nechystáte se také napsat něco jako memoáry? Nezapomeňte přitom na to, že budete-li mít ambice napsat dobré, tedy i pravdivé vzpomínky na dobu minulou, tak se sice lidé kolem Vás možná dovědí leccos zajímavého o tom, jak to v té dnešní politice funguje, ale ti, kterým jste sloužil Vy, Vás za to asi nebudou mít rádi. A možná Vám to spočítají.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
https://www.stalose.com/item-119669-