Stalose Zprávy | Jaroslav Bašta: Co nás čeká (a nemine?)

16. září 2018 — 03:20

Zareagoval na ně tím nejlepším možným způsobem – zasadil je do celkového obrazu svobody slova v Německu a napsal další knihu s názvem Teror ctnosti, s podtitulkem O hranicích názorové svobody v Německu, píše v komentáři pro Prvnizpravy​.cz Jaroslav Bašta.

Na základě svých hořkých osobních zkušeností a důkladného, velmi fundovaného rozboru mediální scény a veřejné diskuze dospěl k názoru, že v jeho zemi možnost svobodné výměny názorů téměř neexistuje. Jako hlavní příčinu vidí politickou korektnost a absurdní ideologii rovnosti s ní spojenou. Píše o svých osobních zkušenostech s cenzurou, překrucováním jeho názorů, ale také o solidaritě občanů, kteří jeho názory sdílejí.

Pro českého čtenáře je dle mého názoru tato kniha poučná ze dvou trochu protichůdných důvodů. Ten první představuje poznání, kolik svobody slova, názorů a myšlení jsme si u nás v České republice ve srovnání s naším největším sousedem dokázali vyvzdorovat a uchovat. Oproti tomu stojí zjištění, že podobné procesy, které v Německu omezily svobodu názorů a vykleštily svobodu slova, u nás probíhají také. Nemáme je sice statisticky tak dobře podchycené, ale trend vyhlíží stejně nebezpečně.

Thilo Sarrazin si všímá rozložení politických sympatií německých novinářů a konstatuje, že pohled na svět a problémy společnosti, který zprostředkovávají média, je oproti průměrným postojům obyvatelstva posunut poněkud doleva, takže jejich názory se míjejí s názory jejich publika a čtenářů. U nás jsme na té pravolevé škále trochu jinde néž v Německu, nicméně pokud by proběhl podobný reprezentativní průzkum o tom, které politické strany preferují čeští novináři (hlavně veřejnoprávní), výsledek by asi byl procentuálně podobný, tedy 80% novinářů podporuje politické strany, které mají 20% podporu voličů.To samozřejmě vyvolává velké pnutí ve společnosti a pro média to nedopadne dobře.

Dále si autor všímá, jak politická korektnost deformuje používání jazyka. Mimo jiné cenzurováním pohádek, z nichž musely vymizet třeba staré etnické názvy. U nás byl zatím jediný takový pokus s kocourem Mikešem, na rozdíl od západní Evropy néúspěšný. Thilo Sarrazin evidentně miluje dílo George Orwella, takže při této příležitosti mluví nejen o newspeaku, který měl znemožnit všechny staré způsoby myšlení, ale dodává i neznámé příklady užití tohoto principu v praxi. Varuje před tím, že dekadence jazyka vede k dekadenci myšlení.

V extrémní podobě se to projevilo v Kambodži. Rudí Khmérové zakázali všechna slova týkající se občanského způsobu života jako „manžel, manželka, rodina“. Nakonec všechny, kdož spadali do této kategorie, povraždili. Takže debata o pojmech jako sexualita, gender nakonec skončila genocidou. Od podobného prznění jazyka a historie totiž vede logická cesta k ministerstvu pravdy. Jak z Orwellova románu 1984 vyplývá, ministerstvo pravdy bylo podřízeno ministerstvu lásky, které kontrolovalo veškeré myšlení obyvatelstva.

Po tomto připomenutí jsem začal přemýšlet, zda známé heslo „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ neskrývá i tento odkaz. V podání části českých novinářů, kteří vyrobili na MV ministerstvo pravdy jako pobočku neziskovek, určitě.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

https://www.stalose.com/item-101032-