Stalose Zprávy | Vladimír Čermák: Čtěme Solženicyna
5. srpna 2018 — 13:06
Bez těchto výjimečných lidí by nejen jejich vlastní společenství, ale ani ta ostatní nebyla tím, čím dnes jsou. Patří k nim i A. I. Solženicyn. Na tohoto výjimečného člověka dnes vzpomínají nejen Rusové, ale i ti ostatní, kteří jím byli a stále jsou ovlivňováni, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.
3. srpna uplynulo deset let od dne, kdy v Moskvě zemřel (a v prosinci tomu bude sto let od chvíle, kdy se na jihu Ruska narodil), což je důvod, proč právě v tento den bychom si jej měli připomenout. Patřil k těm, kteří byli a jsou v dějinách moderního lidstva nepřehlédnutelní. A dokonce jimi budou nejspíše i dávno poté, co skončil jejich život skládající se z mnoha — stále ještě na nás působících – částí. Tedy jak z těch jeho spisovatelských aktivit, tak i z těch badatelských činností zaměřených na hledání pravdy o nedávné minulosti. Především však z jeho myšlení, které sice již smrt uzavřela, ale přesto nás stále ovlivňuje.
Každý ze segmentů jeho života byl přirozeně prolnut s těmi ostatními, včetně těch muklovských i rodinných součástí jeho života, které jej nasměrovaly k mnoha a mnoha dalším činnostem. Prožil díky tomu tak mimořádně bohatý život, že pro našince je velký problémem se v něm orientovat. Nemělo by tedy smysl v tomto krátkém komentáři se zabývat - byť jen těmi nejzajímavějšími - podrobnostmi z jeho života, jeho zásluhami či třeba obsahem knih, které napsal. Do češtiny jich u nás bylo přeloženo prý sedmnáct.
Toho, co zde po něm zůstalo je ale tolik, že to nelze shrnout dokonce ani do velmi objemného spisu. Můžeme však díky tomu přemýšlet o tom, co všechno lidé jako on dokázali, a co – navzdory všemu, co ho potkalo – ve svém téměř devadesátiletém životě stihnul. Rusko, ale nejen Rusko, by bez Solženicyna bylo jiné, néž je. Není ani snadné přiměřeným způsobem ocenit jeho mimořádnou odvahu či výjimečnou pracovitost, díky nimž to vše zvládal. Dokázal tak vrátit mnohým Rusům – ale i mnohým z nás – i zájem o minulost navzdory tomu, že bolševický režim vyvinul obrovské úsilí k jejímu přepsání a zničení.
Naprostá většina obyvatel Ruska měla ještě před rozpadem SSSR už jen slabé povědomí o minulosti svých rodů a o dějinách své společnosti ani nemluvě. Většinou se jejich rodová paměť týkala již jen posledních dvou, tří generací deformovaných navíc totalitní ideologií osobující si po svém vykládat důležité i všední události doprovázejících vývoj jejich společnosti. Paměť jednotlivců i celé společnosti byla chaotizována ve prospěch vytváření kultů lidí, kteří ji tehdy ovládali a idejí, které už i v té době byly mrtvé.
Solženicyn se vzepřel proti neschopnostem tamějších historiků, politiků i jiných osob, které takové deformace páchaly. Předložil — prostřednictvím svých knih vycházejících z bádání nezávislého na primitivní státní ideologii - jiné výklady nedávné i dávnější ruské i sovětské minulosti. Otevřel jimi nové cesty k hledání pravdy o minulosti. Dodnes je pro mnohé z nás záhadou, jak se mu to vlastně podařilo. O tom, jak to vše bylo náročné a složité svědčí i jeho vlastní dvoudílná Autobiografie (u nás vydaná na přelomu milénia), v níž zveřejnil — v návaznosti na to, co začal ve své slavné prvotině Jeden dne Ivana Denisoviče - v rozmezí tří dalších dekád příběhy svého života. S mimořádným smyslem pro detaily, ale i se zkušenostmi z průniku do centra politického dění nejdříve v SSSR a následně od r. 1974, kdy byl zbaven sovětského občanství, i do dění v západním světě, zprostředkoval své početné čtenářské obci lepší orientaci v tomto světě. Umožnil nám všema v mezích našich omezených možností mu lépe porozumět. Solženicynovský způsob analýzy velkých společností, které se ve XX. století vytvářely, jeho způsob vidění problémů, s nimiž se lidé v této době střetávaly, byl nejen originální, ale i inspirativní pro každého, kdo měl potřebu zjistit, v čem žijeme. Dokonce i pro uvědomělé bolševiky. Není náhoda, že počátky tzv. Pražského jara souvisejí se zveřejněním jeho slavného Dopisu na IV. sjezdu českých spisovatelů. A po zveřejnění Souostroví GULAG bylo vnímání mnoha lidí o realitě SSSR již jiné.
Stal se jedním z nemnoha myslitelů moderní doby, který mohl na vlastní kůži srovnávat pocity a dojmy z konfrontace nejen s Východem, tehdy ztotožňovaným především s existencí SSSR, ale i s tzv. západní civilizací. Vydal osobní svědectví nejen o tom, co se dělo před rozpadem SSSR (ale i po něm, viz jeho kniha Rusko v troskách), ale i o době, kdy se i Západ propadnul do hluboké krize spojované tehdy v USA nejen s jejich porážkou ve vietnamské válce. To vše bylo mnohem hlubší, néž se tehdy pamětníci tohoto dění do té doby připouštěli.
Také čtení jeho vzpomínek (nemluvě o jeho románech, povídkách i jiných literárních dílech) nabídlo fascinující a nový pohled do tehdejšího dění, což usnadnilo mnohým z nás porozumění nejen naší nedávné minulosti, ale i toho, co mělo přijít. Některé prognózy budoucnosti zašifrované v Solženicynově vzpomínání překvapují i po letech každého, kdo se zajímá o vývoj postkomunismu.
Solženicyn nebyl jen vyprávěčem, ale i Tím, kdo zanechával na své cestě životem po sobě i jiné stopy. V Moskvě, kousek od Taganky funguje jím založené a spolufinancované Centrum umožňující zde studovat v bohatém archivu, v knihovně i v jiných jeho odděleních život emigrantů. Jak těch z dřívějška, tak těch novějších, včetně emigrantů z jiných částí Evropy. Jen málo z nás dostalo možnost se s ním setkat a vyměnit si s ním tváří v tvář své názory. Prostřednictvím jeho díla s ním ale můžeme komunikovat i my. Byl to tradicím Ruska velmi oddaný člověk, včetně tamější náboženské víry. Schopnost důvěřovat druhým lidem opřená o tento přístup ke světu samozřejmě velmi znesnadňovala Solženicynovi jeho osobní život. Svědčí o tom i jeho vzpomínky plné hořkosti vůči některým jedincům, kteří se mu zdáli být v některých obdobích života blízcí, ale nebyli. Pravdou je, že i tyto zkušenosti patřily k realitě.
Géniové jako on by si ovšem zasloužili více klidu. Už jen kvůli tomu, aby se mohli více soustředit na své dílo a s tím spojené myšlenky. Bylo pro něj těžké s lidmi, kteří ho zrazovali, komunikovat a samozřejmě na ně i vzpomínat. Solženicyn navzdory tomu všemu, co mu osud určil, patřila patří zjevně i dnes k tomu nejlepšímu z toho, co Rusko dalo světu. Jeho smrt před deseti lety, jakkoliv z hlediska jeho pokročilého věku pochopitelná, může v nás vyvolávat hořkost z toho, kolik toho ještě mohl člověk jako on nám všem mohl ještě sdělit.
Dokazuje i to, jak hluboce mylné jsou představy, jež některá dnešní česká média dnes šíří o ruské kultuře jako o něčem, co je pro nás postradatelné. Co si snad ani nezasluhuje naší pozornosti. Trochu pozdě, ale přece to pochopili v dnešním Rusku. Dokonce i ti, kteří patřili ke garnituře struktur, které se pokoušeli Alexandra Isakejeviče na počátku 70. let umlčet nebo aspoň mu hodně ztížit jeho život. I o tom lze číst v jeho vlastní autobiografii. Tyto zkušenosti a prožitky však navzdory tomu - jak se mělo ještě ukázat — zvyšovaly ve svých důsledcích (špatných i dobrých) kvalitu jeho osobnosti.
Solženicyn díky tomu poskytuje těm, kteří si o tom dnes čtou, porozumění zvláštnímu procesu přeměny. Nejen proměny člověka jeho typu v génia, ale i společnosti kterou spoluvytvářel v něco jiného néž bylo sovětské Rusko. Uvědomili si to nakonec i ti, kteří se –ač patřili ke kágébákům a k jiným podobným organizacím, na tom přímo i nepřímo podíleli. To dosvědčují i vyznamenání a ocenění, které se v Rusku Solženicynovi ještě před jeho smrtí dostalo. Byla to nevšední osobnost, která si zaslouží i z naší strany nejen vzpomínku, ale i trochu zamyšlení nad jeho viděním světa.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
https://www.stalose.com/item-97467-