McCarrick a František

Když bývalý sekretář kardinála Bei a bývalý jezuita Malachi Martin vydal v roce 1998 knihu Windswept House („Větrem bičovaný dům“), stala se ve Spojených státech bestsellerem. Částečně proto, že byla bezesporu napínavě napsaná, a částečně z toho důvodu, že pojednávala o skandálních záležitostech. I když autor naznačoval, že vychází ze skutečných událostí, řada lidí mu nevěřila. Jedni zpochybňovali jeho hodnověrnost a nazývali ho (nutno přiznat, že poněkud po právu) hochštaplerem, druzí odmítali připustit, že by se obsah knihy mohl blížit pravdě. Kdo by uvěřil, že v rámci Církve působí doslova satanistická sekta rodem z temných hororů H. P. Lovecrafta, která usiluje o zničení katolicismu a oddává se nejrůznějším zvrhlostem, přičemž mezi její členy patří i špičky Vatikánu?

O patnáct let později se svého úřadu vzdává papež Benedikt XVI., který po svém nástupu v dubnu 2005 prosil: „Modlete se za mě, abych neutekl ze strachu před vlky.“ Mnozí tento krok vysvětlovali tím, že se už necítil dostatečně silný, aby se vypořádal s homosexuální mafií v Církvi. Tomu by do jisté míry nasvědčovalo, že několik dní před tím, než ohlásil svoje rozhodnutí, obdržel Benedikt XVI. třistastránkový tajný spis, který měl pojednávat právě o organizovaném působení kliky homosexuálů na nejvyšších místech Církve. Dva dny před oficiálním odchodem Benedikta XVI. z papežského stolce vatikánské tiskové středisko vydalo prohlášení, v němž stálo: „Svatý otec se rozhodl, že dokumenty tohoto vyšetřování, které jsou známy jenom jemu, zůstanu k dispozici výhradně novému papeži.“ Novým papežem se stal František. Právě od něj mnozí očekávali, že učiní rázné kroky, aby Církev očistil od „sexuálních dravců“, jak se říká v anglosaském světě. Takovému přesvědčení nahrávala papežova strojená neformálnost a jeho smělá prohlášení proti zkostnatělé Římské kurii, čímž vznikal dojem, že není vázán na staré struktury, které by snad mohly případné řešení brzdit. Ale celá věc s tajným spisem umlkla na dlouhých pět let, které byly jen tu a tam přerušovány Františkovými jalovými omluvami obětem deviantů z řad duchovenstva bez zjevné snahy cokoliv rozhodného udělat. Ba, nový papež záhy ukázal, že sexuální úchylky mezi kněžími, biskupy a kardinály nejen přehlíží, ale nepředstavují pro něj žádný problém, pokud jde o jmenování takových osob do významných církevních úřadů.

Stačí zmínit případ italského Mons. Battisty Riccy, kterého František tři měsíce po svém nástupu jmenoval prelátem Institutu náboženských děl, tedy Vatikánské banky. Riccovo homosexuální jednání přitom nebylo žádným tajemstvím. V době, kdy v letech 1999 až 2004 působil na nunciatuře v Uruguayi, udržoval poměr s jiným mužem, což k pohoršení některých místních biskupů, kněží a věřících ani zvlášť neskrýval. Nunciovi Januszu Bolonkovi se nakonec podařilo zařídit Riccovo odvolání do Itálie, když byl dvakrát přistižen in flagranti. V roce 2006, čili ještě za Benedikta XVI., se stal ředitelem Domu svaté Marty, kde nyní úřaduje současný papež. František se později bránil, že o minulosti Mons. Riccy nevěděl, nicméně na místě preláta Vatikánské banky jej ponechal.

František také dosadil na biskupský stolec chilského Osorna Mons. Juana Barrose Madrida, a to i navzdory skutečnosti, že proti tomu otevřeně vystupovala výrazná část tamějšího episkopátu. Madrid byl totiž jedním z biskupů, kteří kryli homosexuálního kněze Fernanda Karadimu zneužívajícího pohlavně malé chlapce. Madridovo jmenování vyvolalo bouři mezi chilskými věřícími, což bylo patrné i během protestů při papežově návštěvě Chile. Zmíněný biskup se nakonec po třech letech rozhodl ze svého úřadu odstoupit, ale pachuť a nedůvěra zůstaly.

Nejedná se o ojedinělé případy? O tom, že tomu tak není, ale že zde máme co do činění se širším spiknutím, svědčí ostatně i letošní Světové setkání rodin, které v létě pořádal Vatikán v irském Dublinu. Mezi řečníky byl např. známý bojovník proti údajném útlaku homosexuálů americký jezuita P. James Martin, jenž považuje otázku práv LGBT za věc „pro-life“ (jako bojovník za práva nenarozených ovšem nikterak neproslul). Veřejně také podporuje přijímání homosexuálních osob do duchovního stavu. Jeho příspěvek na setkání rodin nesl název „Zjistit, jak farnosti mohou podporovat rodiny, které mají členy identifikující se jako LGBTI+“. Mimochodem, František v roce 2017 jmenoval P. Martina SJ poradcem vatikánského Sekretariátu pro komunikaci.

Podivný postoj Vatikánu k otázce homosexuality mezi duchovními dobře ztělesňuje jeden z nejbližších lidí papeže kardinál Óscar Andrés Rodríguez Maradiaga, člen tzv. C8 či později C9, tedy poradního sboru osmi kuriálních kardinálů vybraných Františkem. J. Em. Maradiaga v roce 2016 v rozhovoru pro honduraský deník El Heraldo uvedl, že ve Vatikánu „existovalo dokonce homosexuální lobby“ a že se „papež snaží pomalu tuto věc vyčistit“. Když ale mělo přijít na činy, tak J. Em. Maradiaga byl jediným honduraským církevním hodnostářem, který jako arcibiskup Tegucigalpy nevyloučil z Vyššího semináře Panny Marie ze Suyapy jedince s homosexuálními sklony, byť se na tom všichni biskupové dohodli a také tak ostatní učinili. Homosexuální seminaristé podléhající Maradiagovi pak žertovali, že mají „velmi mocného a vlivného svatého patrona“.

Nezapomínejme rovněž, že sám papež František prosazoval, a pravděpodobně se na ní i podílel, předběžnou zprávu pro synodu o rodině v roce 2014, v níž mj. stálo: „Homosexuálové mají dary a vlastnosti, které mohou nabídnout křesťanskému společenství.“

František ve svém Listě Božímu lidu z letošního 20. srpna, ve kterém reaguje na pohlavní zneužívání ze strany duchovních, po dalších omluvách píše, že „lze říci, že většina těchto případů patří minulosti“. Ale je to pravda? A neleží jádro problému přeci jen někde jinde? Aby bylo spravedlnosti učiněno za dost, je třeba přiznat, že k případům, které nyní vyvolávají pobouření, došlo skutečně povětšinou před zvolením Františka na svatopetrský stolec a že se jich nezřídka dopouštěly osoby jmenované Janem Pavlem II. či Benediktem XVI., avšak nedávné prohlášení bývalého generálního tajemníka Papežské komise pro Městský stát Vatikán a apoštolského nuncia ve Spojených státech arcibiskupa Carla Marii Vigana vrhá velmi temný stín i na současné církevní špičky . Mons. Viganò ve svém svědectví totiž neříká nic jiného, než se před našimi zraky odehrává ve Vatikánu i řadách biskupů spiknutí a že přední církevní představitelé, včetně samotného papeže Františka, „nestoudně lžou“.

Mons. Viganò se věnuje především případu bývalého washingtonského arcibiskupa kardinála Theodora Edgara McCarricka, důvěrného poradce papeže Františka. Ukázalo se, že tento svého času nejvlivnější americký církevní představitel skoro padesát let pohlavně zneužíval mladistvé, seminaristy a kněze. Znásilnil jedenáctiletého chlapce, kterého dříve pokřtil, a později ho zneužíval celých dvacet let. McCarrick využíval plážový domek, kam zval na noc seminaristy a mladé kněze. Často nepokrytě prohlašoval, že nerad spí sám. Když média před časem zveřejnila informace o McCarrickově dvojím životě, František mu zakázal veřejně spravovat svátosti a později ho na jeho vlastní žádost zbavil kardinálské hodnosti. Jak je ale možné, že se po tak dlouhou dobu dařilo vše tutlat, když se nyní ukazuje, že o zavrženíhodném a zvrhlém jednání kardinála věděla celá řada lidí z jeho okolí? Jako paradox ještě dodejme, že po propuknutí homosexuálně pedofilských skandálů v americké církvi roku 2002 se právě McCarrick měl stát tváří mravní obnovy tamějšího duchovenstva.

Arcibiskup Viganò říká, že se rozhodl zveřejnit své svědectví s ohledem na dramatickou situaci, v níž se Církev nachází, přičemž jenom pravda ji může zachránit, napravit spáchané zlo a zabránit dalším obětem. Kromě toho už nemohl déle mlčet, protože mu to nedovolovalo svědomí a odpovědnost, jakou má před Bohem jako biskup Církve. „Jsem starý člověk a chci předstoupit před Boha s čistým svědomím,“ uvedl v rozhovoru pro LifeSiteNews. Dodal, že se nebojí obvinění z vyzrazení tajemství, protože v této věci tajemství, dokonce i papežské, má sloužit ochraně dětí, a ne pachatelů.

Podle něj je pro „navrácení krásy svatosti na tvář Kristovy Nevěsty, tak strašně pokřivené tolika odpornými zločiny“ nutná „odvaha k prolomení zatajování a veřejnému vyznání pravdy, která byla skrývána“. Církev nesmí připomínat sektu nebo mafii. Mons. Viganò připomněl Kristova slova: „Co jste pravili ve tmě… bude hlásáno na střechách.“

Když se arcibiskup Carlo Maria Viganò stal apoštolským nunciem v USA, nemohl se pochopitelně vyhnout problému pohlavního zneužívání ze strany tamějších duchovních, které někteří biskupové kryli. Už jeho předchůdci, nunciové Gabriel Montalvo (1998‒2005) i Pietro Sambi (2005‒2011), informovali Vatikán o těchto znepokojivých případech, a dokonce i o chování kardinála Theodora McCarricka, ale nedostalo se jim žádné odezvy. Podle Mons. Vigana to bylo dílem tehdejších státních sekretářů Vatikánu Angela Sodana (1991‒2006) a Tarcisia Bertoneho (2006–2013), kteří o všem věděli, ale nic nepodnikli. Arcibiskup Viganò připomíná, že to byl právě kardinál Sodano, kdo nese hlavní zodpovědnost za tutlání četných případů pohlavního zneužívání malých chlapců zakladatelem Legionářů Krista P. Marcialem Macielem. On prý také stál za jmenováním Theodora McCarricka arcibiskupem Washingtonu a jeho povýšením do kardinálského purpuru. Kardinál Bertone prý prosazoval řadu homosexuálů na významná místa v Církvi, jeho chráněncem byl mj. arcibiskup Vincenzo Di Mauro, který se po šestnácti měsících musel „ze zdravotních důvodů“ vzdát svého úřadu.

Benedikt XVI. se o zvráceném jednání washingtonského arcibiskupa dozvěděl teprve o několik let později, a to oklikou díky tehdejšímu prefektovi Kongregace pro biskupy Giovannimu Battistovi Re. Tehdy se papež rozhodl uvalit na McCarricka církevní tresty: měl opustit seminář Redemptoris Mater ve washingtonské diecézi, kde po svém odchodu na odpočinek bydlel, nesměl veřejně vystupovat a spravovat svátosti, měl se v samotě oddat modlitbě a pokání. K naplnění zmíněných trestů ale nedošlo. Kardinál Donald Wuerl, který McCarricka nahradil v úřadu arcibiskupa Washingtonu a byl v té době jeho nadřízeným, dnes tvrdí, že o žádných trestech nevěděl. Arcibiskup Viganò v této souvislosti píše, že Wuerl „nestoudně lže“. Jeho slova potvrzuje tehdejší první poradce Apoštolské nunciatury ve Washingtonu Mons. Jean-Francois Lantheaume, který pro americkou katolickou tiskovou agenturu Catholic News Agency krátce prohlásil: „Viganò řekl pravdu. To je všechno.“ Dodejme, že kardinál Wuerl byl shledán velkou soudní porotou státu Pensylvánie vinným ze zatajování případů pedofilie v době, kdy byl ještě biskupem Pittsburghu (1988‒2006).

Podle Mons. Vigana kromě zmíněných kardinálů Sodana a Bertoneho nese díl viny na krytí McCarrickových poklesků rovněž současný státní sekretář kardinál Pietro Parolin, který ho vysílal s různými úkoly jako svého zástupce. Ve Spojených státech nad McCarrickem mimo Wuerla drželi ochrannou ruku zejména biskup Paul Bootkoski, arcibiskup John Myers a kardinál Kevin Farrell, bývalý biskup Dallasu a současný prefekt Dikasteria pro laiky, rodinu a život.

Není to ale úplný seznam. Bývalý nuncius v USA píše: „Moje svědomí mě nutí, abych také vyjevil skutečnosti ohledně Františka, které znám z vlastní zkušenosti, které mají dramatický rozměr a které mi jakožto biskupovi sdílejícímu společnou zodpovědnost za všechny biskupy všeobecné církve nedovolují déle mlčet. A to, co zde prohlašuji, jsem připraven stvrdit pod přísahou dovolávaje se Boha za svědka.“

Arcibiskup Viganò podrobně popisuje okolnosti, za nichž došlo 23. června 2013 k jeho čtyřicetiminutovému rozhovoru s Františkem mezi čtyřma očima. Nuncius tehdy papeži sdělil, jak McCarrick ničil celé generace seminaristů a kněží své diecéze, a připomněl tresty, které mu uložil Benedikt XVI. „Papež na tato moje závažná slova nikterak nereagoval a v jeho tváři nebylo patrné sebemenší překvapení, jako kdyby o celé věci už nějakou dobu věděl, a hned změnil téma hovoru,“ píše Mons. Viganò. A činí následující nesmlouvavý závěr: „Přinejmenším od 23. června 2013 [tj. od zmíněné schůzky] věděl, že McCarrick je sériovým dravcem. I když věděl, že je to zkažený člověk, kryl ho až do hořkého konce; ve skutečnosti mu pomáhal, což zcela jistě nebylo dáno zdravými úmysly a láskou k Církvi. Teprve tehdy, když byl přinucen zprávou o zneužití mladistvého, opět díky pozornosti médií, učinil kroky, aby zachránil svůj mediální obraz.“

Mons. Viganò upozorňuje, že 81 procent obětí pedofilů z řad duchovních v USA představují chlapci. To znamená, že pedofilní skandál v Církvi je ve skutečnosti homosexuálním skandálem. A boj s tím je o to těžší, že v Církvi existuje vlivné homosexuální lobby, a to včetně Římské kurie, které usiluje o podkopání katolického učení v oblasti sexuality. Jmenuje i některé představitele této kliky, paří k ní mj. kardinál Francesco Coccopalmerio, donedávna předseda Papežské rady pro výklad legislativních textů, a předseda Papežské rady pro rodinu arcibiskup Vincenzo Paglia. Ten druhý ostatně neslavně proslul výzdobou katedrály ve své diecézi Terni-Narni-Amelia, kterou svěřil argentinskému otevřeně homosexuálnímu umělci Ricardu Cinallimu. Na obrovské malbě představující zmrtvýchvstání pak dotyčný umístil nahé homosexuály a transsexuály, včetně samého nahého arcibiskupa Paglii, kterak se objímá s jiným nahým mužem. Stejné smýšlení sdílejí také kardinálové Edwin Frederick O’Brien a Renato Raffaele Martino. V USA k této skupině patří zejména McCarrickovi chráněnci, kterým dopomohl díky svým vlivům k jejich úřadům: chicagský arcibiskup kardinál Blase Cupich (o kterém Viganò přímo píše, že je „zaslepen prohomosexuální ideologií‘), bývalý arcibiskup Newarku, dnes arcibiskup Indianapolis kardinál Joseph W. Tobin a biskup San Diega Robert W. McElroy.

Podle arcibiskupa Vigana nestačí k překonání současné krize demise jednotlivých biskupů a kněží a nová byrokratická nařízení. Je nutné homosexuální lobby, které proniklo hluboko do nitra Církve, potřít.

„Tyto homosexuální sítě jsou široce rozšířené v mnoha diecézích, seminářích, řádech atd., jednají pod přikrývkou skrytosti a lží se silou chapadel chobotnice a dusí nevinné oběti a kněžské povolání a dusí celou Církev,“ píše bývalý nuncius.

Ve svém svědectví prosí všechny, zejména biskupy, aby přemohli spiknutí mlčení a stanuli na straně pravdy. A končí silnými slovy adresovanými papeži Františkovi:

„A kolik dalších zlých pastýřů František stále podporuje v jejich aktivním ničení Církve! František se zříká poslání, které Kristus svěřil Petrovi, aby posiloval své bratry. Ve skutečnosti je svým jednáním rozděluje, uvádí v omyl a podněcuje vlky k tomu, aby nadále trhaly ovce z Kristova stádce.

V této nanejvýš dramatické chvíli všeobecné církve si musí papež František uvědomit svoje omyly a, podle vlastní hlásané nulové tolerance, musí být prvním, kdo ukáže dobrý příklad kardinálům a biskupům, kteří kryli McCarrickovo zneužívání, a spolu s nimi všemi rezignovat.“

Papež František se k Viganovu svědectví vyjádřil na palubě letadla letícího z Irska, kde se mj. zúčastnil již zmíněného Světového setkání rodin: „Četl jsem toto prohlášení dnes ráno a musím vám [novinářům] upřímně říct, že vám a všem, které to zajímá, musím říct toto: Čtěte to prohlášení pečlivě a udělejte si svůj vlastní úsudek. Neřeknu na toto téma ani slovo.“

Arcibiskup Viganò ostatně naplánoval spolu s novináři zveřejnění svědectví na ráno 26. srpna, aby se k němu musel papež během uvedeného návratu z Dublinu vyjádřit. Jeho vydání chystal několik měsíců. Je výmluvné, že následně opustil Itálii, jelikož se, jak uvádí několik nezávislých zdrojů, obával o svoji bezpečnost. Jedním ze zasvěcených novinářů byl i Aldo Maria Valli, kterému arcibiskup Viganò řekl: „Mám osmasedmdesát let, jsem na sklonku života. Soudy lidí mě nezajímají. Jediný soud, který má význam, je soud Boží. Bůh se mě zeptá, co jsem udělal pro Kristovu Církev, a já mu chci odpovědět, že jsem ji bránil a sloužil jí až do smrti.“ Při posledním setkání mu arcibiskup sdělil, že už si koupil letenku, opouští zemi a prosí, aby se s ním nekontaktoval, protože si změní číslo telefonu…