Jiří Baťa
30. 8. 2018
Před několika dny jsme si, poněkud zbytečně emotivně, připomněli 50. výročí „okupace“, vstupu, pro některé vpádu, vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Byla to iniciativa ze strany SSSR, který tak chtěl zabránit změně režimu a pronikání „kapitalistických“ tendencí do ČSSR. V této souvislosti je rovněž vhodné připomenout pietu na desítky lidských životů, které se staly obětí této okupace.
Ponechme ale stranou podstatu, příčiny, průběh a následky této „okupace“, které ani po půl století nejsou mezi politiky, ale ani mezi občany dostatečně konzistentní a podívejme se na tuto událost s chladnou hlavou, racionálně, objektivně, bez emocí s odstupem 50 let. Rozdmýchávat emoce, vyvolávat napětí, jitřit city a dávat najevo nenávist a zášť Rusku, které jako nástupce bývalého SSSR by mělo nést na svých bedrech vinu a následky je záležitost ani ne tak ideologická, jako tendenční a účelová. Takové jednání vyvolaná naprosto zbytečné, iracionální, nic neřešící ovzduší s cílem, vyvolávat mezi občany vzájemnou nedůvěru a intoleranci v chápání a posuzování srpna 1968. Bylo by vhodné povznést se nad událostmi srpna 68 s tím, že jsou nám (byť ne zcela jednoznačné) známy příčiny, důsledky, morální, materiální, ekonomické a společenské škody i lidské oběti, a jak současné 50 leté, tak všechna další výročí bychom měli chápat jako nezvratnou historickou událost, která se jednou stala, kterou nelze změnit , jen je třeba ji respektovat a racionálně chápat.

Považovat tyto srpnové události z 68 roku jako „politický“ požár, který republice a společnosti způsobil nemalé škody a přinesl lidské oběti. Respektovat tento požár s tím, že se stal před dlouhými 50 lety, tedy před půl stoletím, že jakkoli v některých lidech ještě doutnají zbytky žhavého popele, není vhodné tento doutnající popel rozdmýchávat politickými, ale i lidskými emocemi, projevovat nenávist, zlobu, zášť a osočovat Rusko, které jakkoli má své kořeny a původ v SSSR, za „okupaci“ v srpnu 1968 však nenese přímou politickou ani morální odpovědnost. Bylo by záhodno zůstat nad věcí s tím, že s událostmi roku 1968, jakkoli byly lidsky, morálně, věcně nebo politicky bolestné, se umíme vyrovnat, budeme si je v budoucnu důstojně připomínat jako memento, které sice ovlivnilo vývoj a režim naší společnosti, ale také, že nás tyto události nezlomily, že jsme dál bojovali o lepší budoucnost a hlavně, že jsme zůstali lidmi.

Chtělo by se říct slušnými lidmi, stejně jako že usilujeme o lepší budoucnost, ale je třeba si také říct pravdu, že tomu tak úplně není. V mnohém si lžeme, jeden druhého osočujeme, urážíme, pomlouváme se, obviňujeme, dáváme průchod nechutným, zcela zbytečným emocím, morálnímu a vulgárnímu jednání, demoralizujeme a rozdělujeme občanskou veřejnost, jsme k sobě neupřímní a plni zloby. Co horší, není to důsledek osmašedesátého, ale „pucvolové“ revoluce devětaosmdesátého roku. Nesnažme se proto rozdmýchávat popel z r. 1968, ze kterého může vzejít požár s daleko většími důsledky. Zůstaňme lidmi, pokud možno lidmi vyspělými, slušnými, na mravní úrovni, kteří se nepoddávají mstě, nenávisti, zášti a nevraživosti. Zůstaňme u konstatování málo poopraveného rčení majora Terazky : „Čo bolo, to bolo, terazky... je to za nami“!

Čest a památka obětem „okupace“ a s Nezvalovým „Sbohem a šáteček“ také emocím na tyto události!