Protože tak si to žádají nikoliv naše vlastní české zájmy, ale žádá si to vojenskobezpečnostní komplex USA, který ke své potřebě rok od roku zvyšovat svůj roční rozpočet velkého a mocného nepřítele potřebuje. Bez něj by jeho válečná výroba ztratila motiv, peníze by mohly začít utíkat jinam, třeba do zdravotnictví, což ovšem tak zavedený a utěšeně váhu nabývající bumbrlíček s výjimečným zastáním v Senátě i ve Sněmovně reprezentantů (protože bez jeho podpory se senátorem či reprezentantem nestanete), se letos došplhal až k rozpočtu jednoho bilionu dolarů a rozhodně nezamýšlí se s tímto číslem spokojit i nadále. Ale jak už jsem naznačil: mocný nepřítel USA je pro tuhle hru dospělých lidí podmínkou nezbytnou. Nu a pokud ten není v dohledu a většina států světa zdrogovaná vidinou věčného míru opakuje svou vůli žít se Spojenými státy v míru, musí Spojené státy tyhle dětinské a naivní tužby mršit světu do tváře a musí si svého velkého nepřítele stůj co stůj pořídit.

Už se stalo. Poté, co zplundrovaly Střední východ, postoupily k těžší váze - k Rusku. Rusko. Je velké a mocné a je největším nalezištěm nerostného bohatství na světě. Zkrátka soupeř ideál.
Ale co my máme s touhle světovou hrou na nepřítele společného? ptáme se. My přece žádný vojenskobezpečnostní komplex doma nemáme, takže co nás nutí hrát tuhle šílenou komedii společně s komplexem americkým? Nám by přece vyhovovalo žít se všemi zeměmi světa v míru a přátelství, a ne brojit proti Rusku jen proto, že proti němu z důvodu svých zisků potřebuje brojit jeden americký komplex, který si už kolem prstu omotal i celé USA? Kde je v tomhle nějaký rozum?
Otázka se to zdá být téměř k nezodpovězení. A přece lze na ni odpovědět jednoduše a za všechny naše milence a milenky současných USA i jejich branného komplexu, za Schwarzenbergy, Kalousky, Hermany, Němcové, Langšádlové, Štětiny, Halíky, Lukeše, Pitharty, Fialy, Gazdíky a další výtečníky to učinil- bohužel - náš sociální demokrat Zaorálek, a to těmito slovy: "Protože dnes už přece někam patříme".

Ano, patříme do EU a patříme i do organizace NATO. A proto musíme jak berani šlapat za vedoucím beranem před námi. I my musíme spatřovat svého nepřítele v Rusku, třebaže jinak proti němu nic nemáme. I my musíme v tisku, rozhlase a hlavně v televizi pořádat ty nejhalasnější kampaně na jeho zostouzení - a zrovna v těchto dnech činíme zázraky vazalské přičinlivosti při připomínce výročí vstupu vojsk Varšavského paktu na naše území. Penězi se přitom nešetří, do žlabu pro televizní tvůrce se nasypaly miliony a ty už si své výběrčí našly. Takže jeden dokument o 68 roce stíhá druhý, jeden řinčí nenávistí víc než další, ale pozor! Ta nenávist - jak se to od našich tvůrců doma i zpoza zahraničí žádá - není vpravdě ani tak o dějích minulých, ale spíš o jejich přesahu do přítomnosti, čili do "truchlivé" přítomnosti současného Ruska. Takže podle poučky že studium historie má smysl jen tehdy, přináší-li poučení i pro přítomnost, se dá říct, že skrze děje roku osmašedesátého, kdy všechno v Evropě i v Rusku bylo jiné než je dnes, je vpravdě na paletě těchto pořadů a filmů nikoliv bývalý SSSR, ale Rusko současné.

To je náš nepřítel přeukrutný, toho musíme nenávidět a věřme naší vládě a parlamentu, že i v budoucnu povede naše kroky tak, aby se nám nikdy nepřihodilo to, co se přihodilo našemu nešťastnému sousedovi jižnímu. Že by si totiž i na naší vládní tancovačce někdy zatančil Putin.