Já slyším Karla Kryla. V srpnovém roce Kryl zpíval a zpíval. Byl jedinečně aktuální, nadčasový i prorocký. Národní bard stál proti všemu zlu. Proti všem, kdo důsledně živí zubatou a taky tu ženskou bez pásky na očích. A tak žil pořád. Tady, v emigraci i po emigraci. Rval se i lkal, ale nevzdával se. Moci byl nepohodlný prakticky vždy. Tehdy i po Listopadu. Národ ho miloval a miluje, ale zároveň ví, že jeho naléhavý hlas trápí naše svědomí.

Kryla nelze spojit s jednou událostí. Písek zasypal a zasype mnoho tehdejších i dnešních osobnůstek. Ale on bude pořád pět tu svou a bude volat po odpovědnosti a po lásce k lidem, k vlasti. Bude zneklidňovat pyšné, mocné, prodejné, podlé a zbabělé.

První principál se jej snažil tlačit do ústraní. Nechtěl poslouchat jeho loutnu pod hradními okny. Cítil, že básník tuší, že se zase tolik nezměnilo a že zlatá doba nenastává. Nelze jen tak a bez následku střídat ohlávku. A zemské škůdce prorok adorovat neumí – nemůže. Jeho srdce se zlomilo předčasně, ale jeho hlas bude znít do věčnosti.

Vzpomeňme, prosím, na pěvce silnějšího divizí a poslechněme si třeba pokorné Děkuji.