Christian Hacke (1943) je jedním z nejvíce renomovaných politologů v Německu a v současnosti působí jako profesor na Univerzitě v Bonnu. Ve své detailní analýze bezpečnostní situace se znepokojením sleduje tendence v americké zahraniční politice, kdy americký prezident Donald Trump hází své bývalé spojence přes palubu a přátelí se s „nepřáteli demokracie".

„Pod bojovým pokřikem ‚America First‘ se spojenci najednou stali zátěží," stěžuje si Hacke. Prezident Trump pošlapává centrální západní hodnoty a zájmy a tím riskuje, že prosází roli Spojených států jako vůdčí velmoc Západu," uvažuje.

Přestože podle něj Trump provedl největší revoluci v americké zahraniční politice od konce 2. světové války, když z přátel udělal nepřátele a rozvinul červený koberec nepřátelům demokracie, současná americká politika odpovídá hluboce zakořeněnému izolacionismu a protekcionismu, který je Americe vlastní. Proto je podle něj naivní čekat, až po Trumpovi přijde někdo jiný a vše bude při starém.

V tomto novém světě Německo již není věrným evropským spojencem USA, ale „má tu pochybnou čest, být Trumpovým osobním nepřítelem číslo jedna". Zároveň však souhlasí, že německá armáda je v otřesném stavu. „Nic nelétá, nic neplave a nic neběhá v německých ozbrojených silách," říká.

O obrannou politiku se navíc v Německu takřka nikdo nezajímá. „Strategie Berlína se dá nejlépe zhodnotit jako ‚zavřít oči a doufat v nejlepší‘," stěžuje si autor.
Teď ale Berlín nemůže spoléhat na americké bezpečnostní garance a musí se sám postarat o svou vlastní bezpečnost. Z tohoto důvodu Hacke tvrdí, že Německo musí zvýšit výdaje na obranu a zlepšit žalostný stav své armády. Berlín se rovněž musí naučit myslet strategicky a uvažovat geopoliticky.

Nakonec ho „nová role Německa jako nepřítele Spojených států číslo jedna nutí radikálně přezkoumat svou bezpečnostní politiku.

Podle něj bezpečnostní záruky Evropanů včetně Británie nebo Francie jsou nedůvěryhodné. „Ani Francie ani Británie nemají sklon k tomu, aby poskytly Německu bezpečnostní záruky prostřednictvím svého (národního) jaderného arzenálu," upozorňuje Hacke.

„Co takhle Německo jakožto jaderná velmoc?" táže se expert.

Podle něj politická korekce, nedostatek odvahy a vojensko-strategického uvažování vedly k tomu, že jaderný komponent německé bezpečnosti byla ignorována.

Nakonec autor naznačuje, že Německo s jadernými zbraněmi může od Spojených států převzít vůdčí roli v západním bloku. „Německo coby demokratická jaderná velmoc posílí bezpečnost Západu," tvrdí autor.

Úvahy Christiana Hacka nejsou zajímavé pouze tím, že coby příslušník první poválečné generace prolomil německé tabu a začal otevřeně mluvit o německých zájmech a geopolitice, ale i vyzval k vytvoření jaderného arzenálu, a to v zemi, která se vzdala jaderné energetiky. Na druhou stranu tímto článkem se německý profesor může snažit varovat Spojené státy, kam jejich politika může vést.