Tragédie Kursku je jednou z nejrozsáhlejších v poválečné historii ruského námořnictva, kdy větší počet obětí měla pouze dvojitá havárie sovětských ponorek B-37 a S-350 v roce 1962. Záchranná operace trvala 10 dní, ale když ponorku konečně „otevřeli", nikdo živý už tam nebyl.

Co se stalo?

Podle oficiální verze 12. srpna 2000 v 11:28 moskevského času v Barentsově moři vybuchlo torpédo 65-76А, které bylo na palubě Kursku. Výbuch způsobil detonaci ostatních torpéd v první části ponorky. Podle vyšetřovací verze k prvnímu výbuchu došlo kvůli úniku vodíkové směsi, která pronikla mikrotrhlinami na trupu. Jejich vznik je vysvětlován „mimořádnými procesy".

Křižník Petr Veliký pomocí hydroakustické aparatury objevil Kursk 13. srpna v 04:51. Ponorka klesla na mořské dno do hloubky 108 metrů.

Existují i alternativní verze události. Například kapitán prvního rangu Michail Volženskij, který kontroloval ponorku před jejím spuštěním do vody, a velitel flotily Vjačeslav Popov se domnívali, že se jaderná ponorka srazila se zahraniční ponorkou.

Kursk vystřelil raketu sám do sebe, domnívá se nezávislý odborník Jurij Antipov, který komunikoval s norskými účastníky záchranné operace. Podle jeho slov v těch dnech ponorka zkoušela novou torpédovou raketu Škval. Ta letí rychlostí více než 500 km za hodinu a po prvním zamíření se stává neovladatelnou. Podle názoru Antipova se raketa odrazila od svého cíle a bleskurychle se přiblížila zpět k jaderné ponorce. Kapitán ponorky to zřejmě zjistil a vydal příkaz k mimořádnému ponoru na dno, aby raketa proletěla nad lodí, ale ponorka nestačila provést manévr.

Závod s časem

Jakmile byl Kursk objeven, ihned vyvstala otázka: jak operativně vytáhnout posádku na povrch. Víme, že na palubě tehdy zůstalo živých 23 lidí. Nevěděli, co bylo příčinou havárie, a na jejich klepání v jiných částech ponorky nikdo nereagoval.

Podle oficiálních údajů námořníci, kteří přežili výbuch, zemřeli během prvních 8-9 hodin po detonaci torpéd. Nicméně během záchranné operace potápěči informovali o „opakujícím se klepání", které bylo slyšet z Kursku. Kromě toho v lodním deníku Petra Velikého, který se nacházel vedle místa mimořádné události, se uvádí, že poslední zvuky z ponorky byly slyšet ještě 14. srpna v 11:08, a to je téměř 48 hodin od chvíle katastrofy.

Když se o události dozvěděl celý svět, britské a norské flotily nabídly ruské straně pomoc, ale nejdříve byly odmítnuty. Od 13. do 15. srpna záchranné práce vedla pouze Severní flotila, účastnily se jí různé druhy podmořských přístrojů, ale veškeré pokusy byly marné. Ve vojenské námořní flotile neúspěch vysvětlovali silným podmořským proudem, nízkou průhledností vody a velkým nakloněním ponorky.

Otázky bez odpovědi

Podle zákona po uplynutí 30 let od mimořádné události může být vytvořena komise, která rozhodne, jestli má být z dokumentů odstraněno označení „tajné" nebo ne. V případě Kursku k tomu může dojít i dříve, jestliže bude přijato příslušné vládní rozhodnutí, řekl před třemi lety ředitel Ústředního archivu Ministerstva obrany RF Igor Permjakov.

Nicméně většina odborníků pochybuje, že označení „tajné" bude v dohledné budoucnosti odstraněno.

Je to spojeno kromě jiného i s kostrukčními zvláštnostmi jaderné ponorky. Vždyť ponorky tohoto typu jsou ve výzbroji i dnes. Všechny dokumenty zveřejňovány nebudou," řekl kapitán prvního rangu Vladimir Šigin.

Podle jeho slov zůstává i tak mnoho otázek nezodpovězených. Týkají se především příčin detonace prvního torpéda.

„Není do konce jasná příčina prvního výbuchu. Co se tam stalo? Technická nepřipravenost? Nebo byla torpéda poškozena během naloďování?" uvedl odborník. Podle jeho názoru odpověď zůstala na dně Barentsova moře — tam dosud leží ostatky první části ponorky. Kapitán vysvětlil, že je silně pokroucena. Kromě toho ještě bylo podezření, že se tam mohou nacházet nevybuchlé elementy.