Potomci vděčných Pražanů, kteří postavili pomník sovětskému vojevůdci, který pomohl osvobodit jejich město od hitlerovských vojsk, se rozhodli informovat také o jeho účasti v maďarských událostech v roce 1956 a v berlínské krizi v roce 1961. Tabulka uvádí, že maršál Koněv řídil průzkumnou operaci před vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

„Co se týče Maďarska a Německa, to je pravda, ale poslední část nápisu, ta o vedení průzkumné operace před vstupem vojsk do Československa, je samozřejmě úplný nesmysl!" řekla Sputniku Natalja Ivanovna Koněvová.

Koněvová: Žádnou průzkumnou operaci on prostě fyzicky nemohl řídit. Otec byl v té době starý a nemocný, byl ve výslužbě. Absolutně žádné skutečnosti potvrzující toto „vedení" průzkumné operace neexistují. Otec zemřel v roce 1973 na rakovinu. V roce 1968 to už byl těžce nemocný člověk. Samozřejmě neletěl do Prahy ani neřídil operaci z Moskvy. Tím se zabývali ti lidé, kteří stáli ve vedení ministerstva obrany, vedení vojsk členských zemí Varšavské smlouvy, neboť na území Československa vstoupila v roce 1968 nejen sovětská vojska, ale například i vojska NDR. Ačkoliv rozhodnutí bylo samozřejmě přijímáno v Moskvě. Čistě hypoteticky je možné, že na otce, který dobře znal československé politiky, se mohli obracet s dotazy. Ale znovu opakuji, neřídil průzkumnou operaci, za to ručím svou hlavou! Vyvolává ve mně hrůzu ta skutečnost, že tento nesmysl vytesali na tabulku.

Vypadá to, že slavnostní odhalení rekonstruovaného pomníku Ivana Koněva bylo úmyslně stanoveno na symbolický den — 21. srpen. Jaké je vaše osobní hodnocení této naší společné (s Čechy a Slováky) stránky historie?

Domnívám se, že myšlenky nelze vnucovat tanky. Zřejmě byla zapotřebí velmi vážná jednání odborníků a diplomatů dvou zemí, ale vše záviselo na tom, kdo přijímal konečné rozhodnutí o vstupu vojsk. Násilné potlačení pražského jara považuji za tragickou chybu, která způsobila těžkou ránu našim, tehdy skutečně dobrým vztahům s Čechy a Slováky a má na ně dosud negativní vliv. Iniciátoři procesu obnovy Československa chtěli vytvořit ve své zemi socialismus s lidskou tváří, ale nepočítali s reakcí Moskvy. Myslím, že byla potřeba jednání s vedením SSSR, během nichž by se možná podařilo se domluvit. V takovém případě by na tanky nedošlo. Já osobně chápu pražské jaro jako duchovní revoluci, revoluci osvobození ducha. V Moskvě to prostě nechápali, nechápali, že potlačení takového impulsu pomocí armády se stane nakonec beznadějnou variantou.

Kdybyste byla pozvána na odhalení pomníku svého otce 21. srpna 2018 na náměstí Interbrigády v Praze, co byste řekla těm, kteří tam přijdou?

Za prvé bych připomněla, jaký přátelský vztah plný úcty měl otec k obyvatelům Československa — vždyť součástí jeho 1. ukrajinské fronty byl armádní sbor generála Ludvíka Svobody. Otec dokázal ocenit toto hrdinství, tuto rozhodnost, kterou projevovali čeští a slovenští vojáci a důstojníci vedení přáním osvobodit svou vlast od hitlerovských vojsk. Tyto vřelé city k Čechům a Slovákům si otec zachoval i po válce. Nyní často zesměšňované heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy!" Koněv bral velmi upřímně a já tato slova také tak chápala. Vždyť jsme měli spoustu přátel v Československu, z nichž k nám mnozí jezdili a k mnohým jsme jezdili my, setkávali jsme se v Praze i v Moskvě. A dnes nechci vyčítat nové generaci maximalismus a nesnášenlivost vůči historii. Popřála bych těm, kteří přijdou na odhalení pomníku, aby ponechali naše neshody v minulosti a tuto minulost adekvátně zhodnotili.

Nelze žít v minulosti. A ještě. Nikdo mne nerozvede s lidmi, kteří byli tátovými přáteli. Jejich potomci jsou zřejmě moji vrstevníci. Doufám, že jim otcové předali vděčnou vzpomínku na ty, kteří osvobodili Československo od celosvětového zla — hitlerovského fašismu, na mého otce, který Praze neudělal nic špatného, ale naopak — mnoho dobrého. Samozřejmě je pro mne urážlivé, že ho zařadili k viníkům potlačení pražského jara — tento hřích na něm nevisí.