Vyznačit červenou linii

Události léta roku 2008 silně změnily region Kavkazu. V noci na 8. srpna gruzínská vojska zaútočila na Jižní Osetii a zničila část jejího hlavního města. Pro ochranu lidí, z nichž mnozí byli občané Ruska, Rusko přivedlo do země vojska a vytěsnilo gruzínská vojska z jejich území. Po Pětidenní válce Rusko přiznalo suverenitu Jižní Osetie a Abcházie — dvou bývalých gruzínských autonomií, které se snažily o nezávislost už od rozpadu Sovětského svazu.

Podle názoru docenta katedry zahraničního regionálního rozvoje a zahraniční politiky RGGU Sergeje Markedonova se události v Jižní Osetii od jistého časového bodu přestaly chápat světovým společenstvím jako samostatné. Zahraniční analytici schválně a zcela neopodstatněně je nazývají „předehrou" k událostem na Ukrajině roku 2014. Rusko ale sledovalo úplně jiným cílům.

„Tehdy v roce 2008 Moskva poprvé od momentu rozpadu Sovětského svazu ukázala, že existují jisté „červené linie", které ne že jen vyznačuje, ale může i dělat vše, co je v jejích silách, aby je udržela," vysvětluje Sergej Markedonov.

Kompromis, ke kterému nedošlo

Velmi riskantní činnosti gruzínské vlády před ozbrojeným konfliktem v Jižní Osetii nacházely silnou podporu ze strany Západu. Ovšem v době vyostření gruzínsko-osetinských vztahů v roce 2004 i o čtyři roky později gruzínská strana v samém začátku dostala nepravdivé informace o tom, jaké kroky může učinit Rusko v odpovědi na pokus ovládnout Jižní Osetii silou. Podle názoru staršího pracovníka Centra problémů Kavkazu a regionální bezpečnosti MGIMO Nikolaje Silajeva, ani v Gruzii, ani ve Washingtonu, ani v Bruselu si nechtějí vzpomenout na to, že od samého začátku byla v této otázce ruská zahraniční politika a ruská diplomacie orientována na kompromis — hledání mnohostranných řešení, širokých a závazných dohod.

„Dokonce když se jednalo o dokončení bojových činností a hledání nového pořádku, bylo prvním návrhem Ruska ne přiznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie, ale jednání o jejich mezinárodním statusu, a také pokus vrátit diplomatickou diskuzi o konfliktu do mnohostranné podoby," vysvětluje Silajev. Západní partneři ovšem neměli na podobném rozvoji situace zájem. To hlavní, co do dnešní doby vede jejich kroky, je nevůle přiznat zájmy Ruska a obyvatel těchto území, která se v momentě rozpadu Sovětského svazu oddělila od Gruzie.

Politologové říkají, že nynější gruzínská vláda nejen že nemá zdroje, aby zopakovala agresi z let 2004 a 2008, ale i do jisté míry kráčí jinou cestou. V Gruzii jsou dnes přesvědčeni o tom, že zemi přijmou do NATO a Evropské unie, pokud Gruzie nebude pro Západ „bolestí hlavy", říká Sergej Markedonov. Ovšem červencová prohlášení generálního tajemníka NATO během summitu v Bruselu o tom, že Gruzie se v budoucnu stane členem aliance, podrobili někteří účastníci diskuze pochybám.

„Slova generálního tajemníka NATO jsou známá každému diplomatovi: nic neznamenají, je ale třeba je opakovat. Přijímat Gruzii do NATO neznamená zvýšení bezpečnosti bloku, naopak na sebe bere odpovědnost za zemi, která se samostatně nedokáže ochránit v jakékoli ostré situaci," řekl Silajev.