Každý, kdo volá po naší účasti v jakémkoli konfliktu, by si měl poctivě odpovědět na otázku, zda mu tento konflikt přijde natolik důležitý, že by do něj šel bojovat on sám, nebo do něj poslal bojovat své blízké.

Každý by si měl uvědomit, že nikdy a nikam nevysíláme jednotku, armádu, či brigádu, ale pokaždé něčího syna, bratra, tátu, manžela, či kamaráda. Každý by si měl také uvědomit, že naši vojáci mohou zemřít a že je pak budou oplakávat všichni, kteří je milovali.

S každým vojákem o kterého přijdeme, však něco ztrácíme i my všichni, kteří jsme jej osobně neznali. Přijdeme o někoho, kdo s námi žil ve stejné zemi, kdo se, stejně jako my, radoval z jejích úspěchů a byl smutný z jejích proher. Přijdeme o někoho, kdo měl starosti, radosti a sny podobné těm našim. Část toho všeho zmizí spolu s ním a my o to vše budeme navždy chudší. S jejich smrtí zemře kousek jednoho každého z nás...

Ale nejenom to. Je také nutné si uvědomit, že, opět my všichni, o mnoho přijdeme i z praktického hlediska, protože pravdu nemáme nadbytek těch, kteří umí a jsou ochotni bránit naší zem... Musíme se proto ptát: Stojí nám lepší život (některých) Afghánců, větší zisky zbrojařských firem, větší zisky narkomafie a příležitost k exhibování politiků za takové ztráty? S naší bezpečností totiž nemá „válka proti terorismu“ (nejen) v Afghánistánu nic společného...