Hlavní výhodou letounů Su-35 je extrémní manévrovatelnost, která je dosažena díky turbojetovému motoru Al-41F1S, díky kterým letouny mohou útočit z velmi vysokých úhlů a vykonávat nejsložitější manévry a také se lehce vyhýbat útokům protivníka.

Letadlo dosahuje rychlosti až 2,25 Mach, může dosahovat výšky 18 kilometrů a dosah letu činí 4 500 kilometrů.

Podle údajů NI Su-35 využívá samonaváděcí rakety R-77M, které mají dolet více než 190 kilometrů. Na krátké vzdálenosti jsou využívány rakety R-74 s infračerveným řízením, které může pilot samostatně navést na cíl díky optickému zaměřovači na helmě. Navíc jsou ve výzbroji Su-35 rakety R-27 středního doletu a R-37 dlouhého doletu, které jsou určeny na boj proti radarovým systémům a tankovacím letadlům při radioelektronickém boji.

Hlavním prostředkem pro boj s americkými „neviditelnými" letadly je v arzenálu Su-35 radar Irbis-E s pasivní fázovanou anténou a elektronickým skenováním a také opticko-lokační systém OLS-35 s termokamerou, která dokáže doprovázet cíl v okruhu 80 kilometrů.

NI se domnívá, že díky všem těmto faktorům Su-35 překonává všechny západní analogy čtvrté generace, zejména americké F-15 a evropské Eurofighter Typhoon a Rafale.

Všechny výhody letounu mu však podle listu jen stěží pomohou v boji s americkými „neviditelnými" letadly páté generace F-22 a F-35, které mohou ruský letoun objevit ve vzdálenosti až 160 kilometrů a vyslat na něho celou řadu raket. Su-35 ale může F-22 a F-35 vzdorovat, když nějak sníží jejich vzdálenost a dostane se do zóny vizuálního a infračerveného dosahu.

Nehledě na všechno uvedené nelze rozhodnout, jaké letadlo bude lepší. Podle NI to lze zjistit pouze bojovou praxí, protože vzdušný boj ovlivňují i další faktory, jakou jsou pomocné zbraně, profil letu a zkušenosti pilota.