Dnešní svět se hodně změnil. Je značně jiný než před 5 lety. Historie komunistické strany je dlouhá. Avšak jaká je současné identita komunistů; média dnes hovoří o tom, že se stírají hranice mezi levicí a pravicí?

Zaprvé nesouhlasím s tím, že se stírá rozdíl mezi levicí a pravicí. To, že autentické pravicové strany používají v kampaních levicová témata — klasickým příkladem je Angela Merkelová, která si vzala za své třeba „bankovní daň" (neprosadila ji) — tak to je otázka jiná. Zde nejde o stírání rozdílů mezi levicí a pravicí. Rozdíl je v přístupu solidaristickém, nebo individualistickém, a to lze vyčíst z pravicových a levicových programů. Ještě lépe je to patrné v momentě, kdy se tyto programy realizují. V Čechách platí: nikoli dle slov, ale dle činů. Dle činů strany nakonec dobře rozpoznáte, jaká partaj je a jaká není. Navíc slova jsou jedna věc, konkrétní řešení problémů je podstatné.

Pokud jde o autenticitu samotné komunistické strany. Po listopadu 1989 jsme se vrátili ke kořenům, ke Karlu Marxovi. Ptáte-li se na rozdíl oproti bývalé KSČ? Zaprvé si nepleteme (KSČM) tzv. společenské a státní vlastnictví. Karel Marx mluví o společenském vlastnictví, a to nemusí být jenom státní. V samotné marxistické teorii (Marx, Engels) platí, že v politice je potřeba si získanou autoritu neustále ve společnosti u občanů obnovovat, nelze si ji jednoduše zakotvit do ústavy. Takovou chybu, kterou udělala KSČ v roce 1960, tak tu KSČM nechce opakovat. My usilujeme o to, abychom si autoritu průběžně potvrzovali průběžnou komunikací s občanskou veřejností. To jsou dva základní rozdíly, které máme a které tvoří základ identity KSČM.

Jsme rádi, že toho názoru jsou i jiné autentické komunistické strany v Evropě a ve světě. Mám tu na mysli zejména KS Portugalska, KS Řecka, byť ta zrovna používá některé jiné recepty než my, dále KS Ruské federace. Mám na mysli také vládnoucí komunistické strany, jako je např. Komunistická strana Číny, která pracuje ve více stranickém sytému. Protože to jsou v podstatě pouze Vietnam a Kuba, které mají systém jedné strany.

Je přesně chápat společenské vlastnictví (oproti státnímu vlastnictví)?

Je to vlastnictví krajů, vlastnictví obcí ale i vlastnictví občanských sdružení, jako jsou např. rybáři, myslivci, hasiči… Ti všichni mají přece právo na vlastnictví prostředků, důležitých pro vykonávání svých činností. V opačném případě by tyto spolky nemohly plnit své společenské role a úkoly.

Po revoluci u nás došlo k živelné privatizaci. Je tady tudíž vůbec ještě nějaká platforma pro to, aby spolky mohly něco vlastnit? Téměř vše je vlastněno privátními osobami. Vždyť již ani klasická rodina nebývá žádnou soudržnou jednotkou, natož spolky, sdružení. To jsou ty stírající se hranice mezi fenomény.

Dobrá otázka. Máme tu samozřejmě majetek, který může být svěřen občanským sdružením, anebo ho mohou tato sdružení přímo vytvářet, což je podle mého soudu ta správná cesta. Zákony, které přijímáme, musí vést k tomu, aby sdružení a spolky mohly nabývat majetek, který poté vytvoří základ pro jejich fungování: rybníky rybářů, nejrůznější lesní porosty a další plochy myslivců… Hasiči by měli vlastnit zařízení, které jim umožňuje plnit zas ten jejich společenský úkol. Krátce a dobře: spolky a sdružení musí vytvořit vlastnickou strukturu, která slouží účelům, pro které jsou spolky a sdružení zakládány.

52 konkrétních obcí se cítí být ohroženo. Obce se obávají, že může dojít i k vyvlastnění pozemků, a to kvůli hledání hlubinného úložiště pro vyhořelé jaderné palivo; má v zemi dlít statisíce let… Otázky vlastnictví mohou být ve své podstatě rozmazané viz dále Babišova kauza: jeden registr hovoří o „skutečném uživateli výhod", druhý o konečném majiteli. Přitom má prý jít o tutéž podstatu. Skutečně je „uživatel" a „majitel" totéž? Chtělo by to všeobecně méně zavádějící terminologie. Je tudíž Vaše myšlenka v této jakési legislativní „nejednoznačnosti" vůbec formálně prosaditelná?

Je prosaditelná. Naopak soudím, že vlastník se pozná dle toho, zda má zajištěno, že konečný efekt a výhoda vyplývají pro něj. Povím to na klasickém příkladu: pokud máme ve vlastnictví státu přírodní zdroje — tím nejdůležitějším zdrojem na Zemi je voda — pak konečný příjemce „výhod" musí být stát, a nikoliv ony organizace, které tuto vodu distribuují. Je tu jedna nuance: vlastník se musí chovat jako vlastník. Ono „užívání výhod" spočívá i v tom, nakolik si subjekt uvědomuje svou odpovědnost vlastníka a také svou moc nad vlastnictvím. Hezkými slovy se někdy kamufluje realita… Bohužel se nám při privatizaci stalo, že konečná výhoda plyne spíše provozovateli, a ne tomu, kdo je vlastníkem zdroje, kterým je přitom stát.

U nás snad i trubky, kanalizace jsou něčím vlastnictvím. Dále ani banky nejsou naše. V rukou českého státu už je reálně máloco. Jeden aforismus říká, že kdybychom měli naučit člověka chytat ryby, aby se ten uživil, pak dotyčný nemá kde chytat. Majitelé rybníků si za lov nechají zaplatit, stejně jako i žebráci v Praze musejí zaplatit licenci, aby tam mohli stát s nataženou rukou. Proto ona otázka, jakými prostředky zajistit, abychom se dožili ideálu, že si stát podrží klíčové zdroje a společnost bude vlastnit prostředky? Jak chcete přesvědčit voliče? Není již pozdě?

Musíme je přesvědčit tím, že se s velkým rizikem pro sebe spojujeme s vítězem voleb. Ten („on", pozn.) je shodou okolností jedním z nejbohatších lidí v této zemi. On přislíbil při konstruování programu, že vytvoří prostředky na to, abychom vykupovali od provozovatelů zpátky majetky pro stát, resp. pro veřejný sektor, pro obec, kraj. Příkladem budiž Hlavní město Praha a Veolia. Vytvoříme prostředky, abychom část akcií Veolie mohli koupit. Chceme tak učinit proto, aby nabyvatelem byla Praha či stát, abychom získali kontrolu. Kromě potírání korupce, je to další důvod, že půjdeme do podpory této (druhé Babišovy, pozn.) vlády. Protože poprvé po 28 letech máme šanci získávat pro veřejný sektor zpátky majetek. Veřejný sektor musí ovládat svůj vlastní majetek.

Má Babiš v rámci vlastní strany páky vlivu na prosazování slibů? Vládne mezi jeho partnery koncensus, aby se takováto politika mohla nyní začít naplňovat? Co když Babiš narazí na ještě větší obstrukce a zkrátka „rezignuje" na nějaké sliby. Ostatně říká se: „sliby se slibují,…"

Tuto otázku si pokládám mnohokrát. Nakonec ale i my máme nástroje, přestože máme 15 poslanců. Projevuje se to při tvorbě státního rozpočtu. Proto finanční prostředky na ten výkup zpět pro veřejný sektor budou. Nedovedu si představit, že úspěšný premiér bude hospodařit bez schváleného státního rozpočtu. Každé období září-prosinec máme zatraceně silné páky na to, abychom donutili vládu plnit svoje programové prohlášení. Tohle byla konečně jedna z našich základních (ze sedmi) podmínek.

U nás existují určité levicové extremistické strany. Nakolik tyto poškozují prestiž KSČM?

Tříštění sil poškozuje strategický cíl. Chceme prosadit možnost, aby veřejný sektor nebyl soukromým sektorem zcela opomíjen a utlačován. Musíme si uvědomit, že byť máme téměř 1,5 billionů korun státní rozpočet, pak některé nadnárodní korporace mají rozpočty nejen vyšší než náš stát, ale dokonce několikanásobně vyšší. Čili si v našem případě nejedná o žádnou megalomanii. Potřebujeme, aby stát uspěl v konkurenčním boji s veřejným sektorem, hlavně aby obstál v konkurenčním boji proti nadnárodním korporacím.

A teď se vrátím k Vladimíru Iljiči Leninovi. Když mluvil o tzv. posledním stádiu kapitalismu, které neskončilo, které v globálním kapitalismu máme stále přímo před sebou, hovořil o tom, že aby mohl kapitál ovládat státy, pak musí vykazovat silnější ekonomickou moc. Státy se musí ekonomické moci nadnárodních korporací bránit. Mají k tomu jediný nástroj, a to je zákonodárství (buďto v rámci národního státu či na úrovni mezinárodních smluv).

Nemůžeme připustit, aby zákonodárství diktovaly nadnárodní korporace. Toto musí být v kompetencích národních států. V tom je záruka dekoncentrace. Ta spočívá v tom, že se kapitál musí podřídit různým režimům v různých národních státech. To je velmi důležitá myšlenka v současné době globalizace, kdy si musíme uvědomit, že ona dekoncentrace, dále národní zájem, o kterém hovoříme, jsou zbraněmi proti nadnárodnímu kapitálu. Jinak by totiž platilo, kdyby došlo na jednotné zákonodárství na celé Zeměkouli, že vůle vládnoucí třídy (vůle nadnárodního kapitálu), se povýší na právo, které se vyzdvihne nad zákony. Potřebujeme, aby národní státy měly vůli uchovat národní zákonodárství, aby mohly vzdorovat a ochránit vlastní občany před nadnárodním kapitálem. Možná to zní příliš teoreticky. Ale je to jediná možnost.

Trváte tedy na setrvání ČR v EU a NATO, chrání tyto organizace náš „národní zájem"?

EU je jedna z možností, jak společným postupem obstát vůči velkým nadnárodním korporacím, které jsou financovány odjinud. Musíme si uvědomit, že i EU má jenom půlmiliardy obyvatel. Jde-li o země BRICS, žádná z těchto zemí není součástí EU. BRICS čítá 4 miliardy obyvatel. Bude-li chtít EU obchodovat se zeměmi BRICSu, tak může, když jim to BRICS dovolí. A pokud jde o NATO, to je jiná otázka. To už je otázka vojensko-politická.

Pokud si dobře vybavuji, do EU nás brali s tím, že v ten moment už musíme být členy NATO. Nešlo o tak trochu vyděračskou politiku?

My jsme do NATO byli zavlečeni ještě před EU, to je pravda. Do EU jsme se včlenili na základě referenda, zde musíme vůli občanů respektovat. Ale do NATO jsme vstupovali bez názoru občanů. Navíc vojensko-politické uskupení Aliance je v podstatě reliktem studené války. Reliktem bývalého bipolárního světa. To je možná ještě důležitější než sám relikt studené války.

Bipolární svět skončil v roce 1990. Unipolární skončil v roce 2008 (8. 8. 2008, viz gruzínsko-ruský konflikt, pozn.). My jsme ve vícepolárním světě. Pakt NATO v podstatě neumí odpovědět na žádnou bezpečností a vojenskou otázku vícepolárního světa. Mě zaujala myšlenka Henry Kissingera, tzn. „Proč má Rusko spolupracovat s USA? Proč USA mají spolupracovat s Ruskem?" Kdyby tak neučinily, ztratily by brzy status velmoci, respektive v dnešních reáliích, které nepřejí jednomu světovému mocenskému pólu.

Ani jako EU jsme nedokázali vytvořit 4. pól vícepolárního světa. Může se stát, že ho nikdy jako EU nevytvoříme. Nebudeme schopni dohody. Tím 4. pólem se ovšem může sát např. Indie. Přinejmenším má mnoho obyvatel, má velkou ekonomickou sílu. Může ovládnout řadu ekonomických nadnárodních korporací. 4. pólem se může stát klidně Brazílie, byť zažívá depresi a vůbec složité období. Kdo se tedy stane dalším významným politickým hráčem?

Evropa by byla banda bláznů, kdyby se nepokusila zorganizovat jednotný postup ve vícepolárním světě. Nepotřebujeme na to možná ani Evropskou komisi, Evropský parlament, ani EU jako takovou. Možná by bylo výhodnější, kdyby se EU bavila na formátu Rady Evropy (tzn. 45 zemí v Evropě včetně Ruska, které si podrží své vlastní zájmy). Komunikovali bychom o společném ekonomickém zájmu všech zemí Evropy. Záměrně říkám Evropy, nikoli EU, která nezahrnuje všechny zájmy všech zemí na evropském kontinentě.

NATO říká: „Rusko — nepřítel!" Jsou tu protiruské sankce. EU nás udusila granty, grantovou politikou. Nikdo si nedovolí projevit vlastní iniciativu, aby nepřišel o peníze. Můžeme tu v těchto podmínkách něco uhrát ve prospěch národního státu?

Dnes musíme hlídat svůj národní zájem, společný zájem v Evropě. To není zájem, který se realizuje v rámci NATO. To, co říkáte, jenom potvrzuje, že NATO je přežitek, který do vícepolárního světa nepatří. Sankce nejsou řešením. Bezpečnostní politika Evropy musí být postavena na jiných základech, než je vojenský pakt. NATO je, viděno opačnou optikou, hrozbou nejen pro Rusko, ale i Bělorusko, Arménii. Nepřispívá k tomu ani fakt, že NATO zneužívá území Ukrajiny pro prosazování vlastních cílů. Na tomto příkladu je jasně vidět evropská nejednotnost.

Babiš je velmi pro NATO. Přál bych Vám najít společnou řeč.

My jsme ale do vlády nevstoupili, koncensus nemůžeme najít. On přece pokud chce být úspěšný premiér, musí pochopit, že národní zájem nelze řešit přes podporu cizích zájmů v rámci NATO. To je realita. To tak je.

Citoval jste V. I. Lenina. Lenin píše ve „Státu a revoluci", že člověk má pracovat tam, kde na to jeho síly stačí, má dostat odměnu za provedenou práci, aby si poté mohl brát dle svých potřeb. Jak tomu máme dnes rozumět? „Brát si podle svých potřeb?"

To je úvaha, která směřuje k výstavbě příští společnosti, Lenin v tom viděl cíl. Pochlubím se, že jsem „Stát a revoluci" zpracovával jako ročníkovou práci na fakultě a mám to dílo rád. Skutečně odpovídá na řadu otázek. K tomu cílovému stavu se ale musí udělat řada kroků. Nesmíme opomíjet přechodná období. Vždyť za života Lenina musel být zaveden NEP. Než se učiní další kroky k ekonomické přestavbě, k pokusu o socialismus, je nutné projít přechodovou fází.

Než pro svět zítřka připravíme personální, právní i společenské podmínky, je důležité, aby lidé pro tuto humanizující ideu byli schopni a ochotni pracovat. To je věc velmi dlouhého období a my jsme byli svědky řady avanturismů, říkali, „to se dá udělat ještě v tomhle pokolení, v tomto století". Ono to tak ve skutečnosti nechodí. Historie nás učí, že každý přechod — ať s prvobytně pospolné společnosti do feudální, z feudální do kapitalistické, z kapitalistické do socialistické… — má řadu retrográdních momentů. Připomněl bych jiné dílo „Krok před, dva kroky vzad"; dobré věci brání jisté zpožďování společenského vědomí za společenským bytím…

Jde nám o myšlenku referend. O to, aby se lidé podíleli na organizaci státu. Aby nejen chápali, ale i akceptovali důležité věci při prosazování hlavních myšlenek. Myšlenky by se měly dostat do korelace se společenským životem, a to všechno je velmi obtížný úkol. Pořád platí 3. zákon dialektiky: Jenom něco z vývoje zůstává… A to nám umožňuje říci: „Tohle jsme udělali špatně, uděláme to znovu. Příště to uděláme lépe. Vynasnažíme se, aby nás voliči nejen pochopili, aby nás hlavně akceptovali."

Kdybychom parafrázovali Nikolaje Někrasova „Komu se na Rusi žije dobře?" Tak tedy, komu se dnes v Česku (ČR) žije dobře?

To je složitá otázka. Řada lidí je přesvědčena, že život v ČR je na lepší úrovni, a přesto mu řada věcí chybí. To, co chybí, není jen otázka bezpečí. Co lidem nejvíce vadí je, že je tu setrvalý pocit nejasné budoucnosti nesměřování. Resp. „nesměřování ČR politiky". Já jsem přesvědčen, že KSČM je svým způsobem určitou (paradoxní) zárukou, že nebude naplněna ta trochu jízlivá prognóza šířená po internetu, a sice že celá západní Evropa bude příště jen severní Afrikou a jenom slovanské státy se udrží jako autentický evropský kulturní prostor. V tomhle je KSČM konstruktivní a objektivní.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce