Zemřeli tři mladí lidé, vojáci, kteří mohli ještě vykonat mnoho dobrého ve svých osobních životech i pro naši společnost a naši vlast. Je to velká tragédie těchto mužů a jejich nejbližších, kterým bych chtěl vyjádřit svou nejupřímnější soustrast a účast na jejich bolesti.

Jako velitel kontingentu AČR a náčelník 11. polní nemocnice jsem sloužil v Afghánistánu také a za nejcennější výsledek naší nelehké mise jsem považoval mimo velmi dobře odvedené práce to, že se mi podařilo přivézt všechny své podřízené (a za tu dobu také přátele a kamarády) zpět do vlasti. Dodnes se mi derou na rty slova jako, Bohu díky, že jsem nemusel zvěstovat rodinám svých vojáků ty nejsmutnější zprávy, jaké velitel může pozůstalým říci.

…

Zemřelým vojákům již nikdo a nic jejich životy nevrátí. Jejich jména budou jednou pro vždy vepsána do smutné historie našeho vojenství, která se začala psát v okamžiku, kdy se naše země stala (byť zpočátku jen nepřímou) součástí útočného paktu NATO. Je však opravdu nutné, aby čeští vojáci, synové svých matek a otcové svých dětí, mladí lidé, museli umírat i nadále, tisíce kilometrů od své vlasti, v cizích zemích, za cizí zájmy?

…

Celý článek najdete na Parlamentních listech

Stanův komentář: Naši vojáci umírají v Afghánistánu také kvůli opiovým polím. A je téměř jisté, že v budoucnu budou umírat v severozápadní Africe kvůli uranovým dolům, či v nějaké jiné Tramtárii kvůli dalším hospodářským a finančním zájmům západních korporací. Boj proti terorismu je jen zástěrka. Kdyby nebyl, už dávno by naši vojáci v rámci NATO nerozněcovali terorismus po celém světě, ale bránili by hranice Schengenského prostoru proti pašerákům lidí a nelegální migraci. A krokodýlí slzy našich politiků, kteří je do nesmyslných misí svým hlasováním posílají, na tom nic nezmění.