
Příčiny evakuace Bílých přileb nejsou vůbec triviální, jak se to může zdát.
V tomto kontextu vypadá evakuace Bílých přileb jako hlavního nástroje propagandy proti Asadovi a Rusku fakticky jasným přiznáním Západu, že tato partie je ukončena a že ji vyhrálo Rusko.
Na druhou stranu si můžeme položit otázku — nač byla podniknuta evakuace Bílých přileb a záchrana již nepotřebného a neužitečného materiálu?
Přijetí na své straně podobného kontingentu je nerozvážné a riskantní, jakoby Evropě nestačili vlastní radikálové, kteří se postupně transformují v teroristy. V této situaci vypadá poskytnutí azylu profesionálním propagátorům s válečnými zkušenostmi prostě absurdní. Nicméně se to plánuje.
V čem tedy spočívá zvláštnost Bílých přileb?
Zdá se, že Západ prostě nemá v podstatě jiné východisko, poněvadž se ocitl mezi několika špatnými rozhodnutími a byl nucen zvolit jedno z nich.
Bílé přilby se staly v posledních letech mocnou mediální značkou, kterou Západ propaguje a používá pro vlastní účely. Dnes se ale přeměnily z velmi užitečného aktivu na pasivum se spoustou problémů, které dokonce představuje jisté nebezpečí.
Před 15 a dokonce 10 lety byl informační monopol západních mainstreamových médií absolutní, nemusela si všímat nepohodlných faktů a vnucovala světu vlastní mínění. Dnes je to obtížné. Tento problém nespočívá pouze v úsilí ruského zahraničního vysílání RT a Sputniku, ale také v celkové změně formátu šíření informací ve světě: od sociálních sítí do prohlubující se krize veřejné důvěry vůči mainstreamovým médiím.
Nedávný případ odhalení Ruskem inscenace údajného chemického útoku v Dúmě Bílými přilbami vyvolalo skandál nejen proto, že akce zkrachovala, ale spíš proto, že se Západ měl před očima celého světa tvářit, že této zjevné falzifikaci věří.
Když Rusko přivezlo do sídla Organizace pro zákaz chemických zbraní obyvatele syrské Dúmy, kteří na brífinku vylíčili, jak příslušníci Bílých přileb natáčeli video chemického útoku, běhal americký zástupce delegace ke všem spojencům a přesvědčoval je, aby na tento brífink nechodili. A západní úřední osoby se svorně tvářily, že o ničem neslyšely, západní média zase otiskla úvodníky obviňující Moskvu.
Vznikají tedy zákonité otázky. Co by mohli příslušníci Bílých přileb a jejich velitelé sdělit ruským a syrským zástupcům, kdyby se jim dostali do rukou? Které podrobnosti jejich činnosti a styků se Západem by mohly být odhaleny a zveřejněny z těch nejvyšších světových tribun a těmi nejvyššími hodnostáři? Jak nebezpečné by mohly být v ruských rukou nástroje diskreditace západního establishmentu?
Takže je možné, že právě v tom můžeme hledat příčiny překvapivého humanismu a znepokojení Západu ohledně osudu Bílých přileb. Škody z jejich přijetí se zdají menší v porovnání s tím, jak by mohlo Rusko použít „teroristický Hollywood", kdyby mu přišel do rukou.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce