Není to okurková sezóna, je to opravdu problém. V Česku se množí případy týrání zvířat. Každý týden, někdy i obden, nás tisk šokuje zprávami o brutálním zacházení s němými tvářemi. Zde jsou titulky posledních dní: „Hladem a žízní utýral štěňata jen pár dní po porodu", nebo „V zámeckém parku ležel mrtvý pes v igelitce, hlavu měl omotanou páskou".

Znovu se proto volá po zpřísnění trestů za týrání zvířat. Snad by se k tomu mohli mít naši politici. Novelu trestního zákoníku a trestního řádu předložilo ve Sněmovně 80 poslanců ze sedmi poslaneckých klubů. Závažnější přestupky by podle nich měl zákon kriminalizovat jako trestný čin. Doteď je týrání zvířat považováno za pouhý přestupek.

Sputnik o problematice týrání zvířat a jak zacházet s týranými psy hovořil s Markem Benešem, známým specialistou na komunikaci se psy.

V českém tisku se v poslední době stále častěji objevují zprávy o týrání zvířat. Například na Plzeňsku byl nedávno nalezen v igelitové tašce pes s hlavou omotanou izolační páskou. Co si o tom myslíte?

Čas od času se o podobných případech dozvídám. Je to vždy velice smutné. Sám se ale naštěstí díky své profesi setkávám s lidmi, kteří se pro sebe a své psí druhy rozhodli něco pozitivního udělat, změnit svůj společný život k lepšímu, spíše na takové události se snažím všeobecně soustředit svou pozornost a obracet k nim i pozornost svých klientů.

Lidé, kteří se z jakýchkoliv důvodů dopouští násilí na zvířatech, mezi námi bohužel vždy byli a budou, to, co může každý z nás v této souvislosti udělat, je nebýt lhostejný ke svému nejbližšímu okolí, mít otevřené oči a nebát se pomoci, pokud máme pocit, že se někomu — ať už člověku nebo zvířeti — děje bezpráví.

Zpravidla se žádný případ těžkého ublížení nebo trýznivého usmrcení zvířete nestává ze dne na den bez předchozích, často dlouhodobých, signálů týrání a špatné péče. Začít u svého vlastního zvířete, být ostatním v našem společném soužití příkladem, je podle mého názoru nejlepší a nejjednodušší způsob, jakým můžeme měnit chování společnosti ve vztahu ke zvířatům k lepšímu.

Souvisí častější případy týrání zvířat s životním stylem a stresem?

Nedomnívám se, že jsou případy týrání zvířat v poslední době častější než kdykoli v minulosti, už vůbec ne častější než případy zvířat šťastných a spokojených, které jejich majitelé milují a kteří jsou ochotni vynaložit leckdy značné prostředky, čas i energii na to, aby byl jejich život se zvířátkem objektivně co nejkvalitnější pro všechny zúčastněné. A to je pozitivní zpráva.

Mediálně zajímavější jsou ale bohužel příběhy smutné a tragické. Důvody, proč se lidé dopouští násilí na zvířatech, jsou různé. Podle mého názoru souvisí takové chování spíše než s dnešním životním stylem, kterým rozumíme právě hlavně život ve stresu, spěchu a určité citové otupělosti a izolaci, s dlouhodobým celosvětovým vývojem. Ten se pod vlajkou pokroku a rozvoje civilizace vyznačuje dezorientací člověka ve světě a ve svém životě, určitým vykořeněním a ztrátou pokory a kontinuity vědomí, že jsme jednou z mnoha nedílných součástí přírody.

Myslím si, že je velmi důležité, aby si dnešní člověk bez ohledu na geografické hranice znovu uvědomil své propojení se vším živým i neživým na této planetě, stejně jako odpovědnost, kterou jako společnost, ale především jako jednotlivci neseme za své jednání ve vztahu ke všemu, co nás obklopuje. Hlavně v našem nejbližším okolí, kde máme bezprostřední možnost konat dobro. A abychom tuto odpovědnost, která se zároveň rovná moci, začali využívat.

Abych byl konkrétní a zároveň se vrátil k problematice týrání zvířat, domnívám se, že právo na šťastný a v rámci možností přirozený život lidí a zvířat od sebe nelze oddělit. Jsme to my lidé, kteří mají možnost rozhodovat o jejich naplňování, proto pokud chceme spokojenost a harmonii ve svém „lidském" životě, změnit náš životní styl, je potřeba si uvědomit, že to lze uskutečnit i prostřednictvím dodržování a respektu k právu všech živých bytostí na život bez utrpení.

Svým osobním příkladem pak postupně můžeme tímto směrem měnit klima ve společnosti a tím pracovat na zmenšení útrap nejen zvířat, ale i svých. Mám pocit, že už se to začíná dít. A to je další pozitivní zpráva.

Setkal jste se se psy, které jejich majitelé týrali?

Ano setkávám se s nimi relativně často. Dokonce se setkávám prakticky jen se psy, kteří nějaký problém mají. Někdy jde jen o špatnou komunikaci, kdy si člověk se psem nerozumí až po případy, kdy pes zažil něco, o čem ani dost dobře nelze psát.

Jak obtížné je pracovat s takovými psy? Dokážu si představit, že k lidem už nemají důvěru.

Osobně k takovým psům přistupuji jako k sebevědomým psům, s respektem k tomu co zažili. Nejhorší možný přístup je „pochopení" a lítost pro ty šílené věci, kterým byli vystaveni. Oni potřebují naději, potřebují cítit naději na změnu, potřebují vidět někoho, kdo se k nim chová jako k takovým psům, kterými mohou být. A v důsledku podobného přístupu se takovými psy i brzy stanou.

Jak lze získat zpět důvěru týraného psa. Co to obnáší?

Z mého pohledu potřebuje takový pes především jistotu. A jistotu dodá vnitřně silný a sebevědomý páníček, který ví, co chce. Ví, co chce od vztahu se svým psem, ví, co obecně od života chce, páníček, ze kterého doslova sálá klid a vnitřní síla. Když se budeme tomuto stavu alespoň blížit, když budeme spokojení se svým životem, bude soužití s námi perfektní nejen pro týrané psy, ale pro psy obecně.

Jsme to my lidé, kteří mají možnost rozhodovat o osudu zvířat, a neměli bychom toho zneužívat. Jsem pevně přesvědčen o tom, že pokud chceme spokojenost a harmonii ve svém životě, je lepší ji vystavět na respektu a úctě ke všemu živému než na bolesti a utrpení.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce