Vlády Ruska, Iránu, Číny a Severní Koreje - jestliže jejich země chtějí přežít – musí se vzdát klamných nadějí, že by se Spojenými státu mohly dosáhnout nějakých dohod pro ně, i s hodně zaťatýmii zuby, ještě přijatelných. Americká zahraniční politika spočívá totiž na hrozbách a nátlaku. Je vedena neokonzervativní doktrínou neslučitelnou s uznáním suverenity jiných zemí, takže jediný způsob, kterým by Rusko, Čína, Irán a Severní Korea mohly dosáhnout dohody s Washingtonem, je stát se stejně jako Britanie, Evropa, Kanada a Austrálie, jeho vazalem. 
Rusové a zvláště pak ti označováni jako atlantističtí integracionisté, by dnes měli zaměřit svou pozornost na to, jak divokým nepřátelstvím, hraničícím až se šílenstvím, bouří dnes při hodnocení schůzky Trump-Putin celá americká mediální i intelektuální scéna. 

Putin je na omylu, když říká, že americko-ruský vztah se stal rukojmím politického souboje mezi dvěma americkými politickými stranami. Republikáni jsou totiž zrovna tak pomatení a zrovna tak odmítavě se staví k prezidentově úsílí zlepšit americko-ruské vztahy, jako demokraté, jak nám to připomíná i Donald Jeffers: ZDE 

Proti snížení napětí jde pravice, stejně jako levice, a jen pár expertů, jako Stephen Cohen a Jack Matlock, Reaganův velvyslanec v někdejším SSSR, vyslovilo Trumpově snaze zlepšit vztahy s Ruskem svou podporu. A jen hrstka učenců osvětlila lidem panující fakta i všechno, co je teď v sázce. Nu a na aréně zahraniční politiky nenajdete podporu Trumpovy agendy už vůbec žádnou. Prezident Rady pro zahraniční vztahy Richard Haas na schůzi této rady prohlásil:“Musíme jednat s Putinovým Ruskem jako se státem darebáckým, kterým skutečně je“. 

Rusko je tedy darebácký stát jednoduše jen proto, že nepřijímá washingtonskou vládu nad sebou. Jiný důvod pro toto hodnocení není. 

Pokud nepoužijete neokonzervativní definici normálních vztahů, nenaleznete podporu normalizace vztahů s Ruskem dokonce ani v Trumpově vlastní vládě, přičemž za normální vztah považují konzervativci výhradně jen stálý vazalský vztah k Washingtonu. A jen takový vztah je pro Washington vztahem „normálnim“. 

Samozřejmě i Rusko může mít na základě této definice normálnosti normální vztahy s Amerikou a dříve nebo později budou mít i Putin a Lavrov to potěšení se s tímto pojetím normálnosti vypořádat. 

Lež neustále opakovaná se stává pravdou. Což dokazuje i Russiagate. Bez ohledu na absenci jakýchkoli důkazů bere se dnes v Americe jako fakt, že to sám Putin posadil Trumpa do Oválné pracovny Bílého domu. A že se pak Trump sešel s Putinem v Helsinkách se vykládá jako důkaz předchozího i jako potvrzení toho, že Trump byl a je jen Putinův lokaj, jak to coby evidentní fakt předkládají čtenářům nejen New York Timesy, ale i řada dalších tiskovin. A to, že Trump stál vedle „zabijáckého darebáka Putina“ a přijal jeho slovo, že Rusko se nevmísilo do amerických prezidentských voleb, podávají média jako další důkaz toho, že Trump je v Putinově kapse a příběh Russiagate je pravdivý. 

Až s přihlédnutím k těmto skutečnostem porozumíme tomu, proč neokonzervativec John Bolton schůzku v Helsinkách zorganizoval. To ona totiž vystavila Trumpa popravě, a to jak ze strany médií, tak Kongresu, ovládaného vojenskobezpečnostním komplexem. Nezávislost je totiž v USA nulová – s výjimkou Tuckera Carlsona v tisku a televizích– ale je zato naprosto nulová v Kongresu. To už je instituce jednotně řízená. 

Lež o ruském vměšování už za dobu své existence zapustila tak pevné kořínky, že dokonce i otevřený dopis zveřejněný v časopise The Nation a podepsaný tak vynikajícími osobnostmi, jako jsou Daniel Ellsberg, Noam Chomsky a Gloria Steinová, prohlašuje: „Musíme sjednotit náš postoj a tak zabezpečit naše společné zájmy. Jsou to: opatření k ochraně národních voleb a zabránění války mezi dvěma nukleárními supervelmocemi“. 

Jak vidíte, i tak osvícené mozky musí přijmout Russsiagate jako fakt a označit ochranu našich voleb za důležitou podmínku pro to, aby se nukleární válce předešlo. 

Trumpova agenda normalizace americko-ruských vztahů nemá významnou podporu ani ve straně demokratické a ani ve straně republikánské. Lež, která se stala pravdou, v kombinaci s politickou kampaní vojenskobezpečnostního komplexu stačily zadusit jakoukoli podporu pro normalizaci vztahů s Ruskem. Americký senátor či poslanec, podporující Trumpovu snahu vyjmout Rusko z kategorie nepřátel, se v následujících volbách setká se skvěle zafinancovaným soupeřem, který jej označí za zrádce a člověka, který podpořil Trumpovo vyprodání Ameriky Rusku. A současně s tím zjistí, že příspěvky na jeho vlastní kampaň náhle vyschly. 

V celém západním světě ztratila fakta a pravda svoji cenu. Západ žije ve lžích a stává se až pathetickým pozorovat Lavrova a Putina jak se stále a znovu a znovu odvolávají na fakta a pravdu, když už tyto pojmy neznamenajíi na Západě zhola nic. 

Vybral a přeložil Lubomír Man

***

Roční rozpočet vojenskobezpečnostního komplexu činí tisíc miliard dolarů – čili jeden bilion. Tato obrovská suma peněz se pro komplex shromažďuje tak, že každému občanovi USA se z kapsy vytáhne určitá peněžní částka, kterou by on, samozřejmě, využil pro věc pro sebe potřebnou, na kterou mu ovšem po onom provětrání kapsy komplexem už peníze nezbudou. 
Ale zpět k rozpočtu komplexu ve výši jednoho bilionu dolarů. K ospravedlnění tak fantastické sumy na zbrojní výdaje je třeba nepřítele. Nu a vojenskobezpečnostní komplex USA, média a politikové rozhodli, že tímto nepřítelem bude Rusko. A proto tento komplex a jeho političtí a mediální agenti nedovolí Trumpovi vztah s Ruskem normalizovat. 
Aby prezidentu Trumpovi znemožnil nebezpežné napětí, Washingtonem vyprovokované, snížit, zorganizoval vojenskobezpečnostní komplex prokázaný podvod Russiagate, kterému však mnozí díky jeho vytrvalému opakování uvěřili. A aby toho nebylo málo, zaranžoval komplex v posledních dnech i falešnou obžalobu 12 ruských občanů a navíc i zatčení další ruské občanky Marie Butinové: Nytimes

Vojenskobezpečnostní komplex jednající rukama i ústy politiků a presstitutek, jež řídí, převrátil každodenní povinnost prezidenta zmírňovat mezinárodní napětí, jež by mohlo vést k nukleární válce, v těžký zločin. Prezident Trump byl nařknut ze zrady za to, že se pokusil udržet mír. 

Člověk neseznámen s okolnostmi by to mohl považovat za hloupé i směšné zároveň, ale jak dokazuje Finian Cunningham: Thesaker, nestalo se nic menšího než to, že prezident Trump byl občanům USA představen jako zrádný nepřítel Ameriky. 

Prožíváme dnes štvanici nevídaných rozměrů a vojenskobezpečnostní komplex zahajuje svůj puč proti zvolenému prezidentu Spojených států. 

V roce 1961 a ve svém posledním prezidentském projevu k americké veřejnosti prohlásil Dwight Eisenhower, že vojenskoprůmyslový komplex USA je pro americkou demokracii hrozbou - a nevyšla z úst amerických prezidentů ještě nikdy pravdivější slova, než byla tato. 

Brzy poté zavraždil vojenskobezpečnostní komplex prezidenta J.F. Kennedyho za to, že společně se sovětským vůdcem Chruščovem usiloval o mír, a aby se zbavil prezidenta Nixona, který se Sověty uzavřel několik odzbrojovacích dohod a otevřel i vztahy s Čínou, nastrojil ve spolupráci s deníkem Washington Post krizi Watergate, jež vedla až k Nixonově rezignaci. Nu a dnes tento vojenskobezpečnostní komplex otevřeně iniciuje štvanici na prezidenta Trumpa. Jestliže štvanice uspěje, což je pravděpodobné, stane se Amerika totálním diktátorským státem, ve kterém všechny nezávislé hlasy umlknou. 

O koho se může v této situaci Trump opřít? Nikoliv o svou politickou stranu. Nikoliv o svou vlastní vládu. Nikoliv o Evropu. Nikoliv o tajné služby. Nikoliv o Pentagon a nikoliv o neinformovaný americký lid. Má za sebou jen „odrbance“, kteří ovšem nejsou zorganizováni a po odstranění Trumpa je čeká potrestání. 

Při pachtění za dohodou s Washingtonem buší Putin s Lavrovem hlavami do kamenné zdi a dříve nebo později si to budou muset uvědomit. A teprve až si to uvědomí, pochopí, že jejich jedinou možností je buď válka, nebo ruce vysoko zdvižené nad hlavou. 

Překlad: Lubomír Man