Také jsem koukal jak blázen, kterak jindy tolik suverénnímu profesorovi Lukešovi - pravidelnou ozdobou zpravodajských pořadů ČT, tekly nervy, jak se přestal ovládat.

V první řadě se nabízí vysvětlení, že jde zřejmě o nezvyk. S panem profesorem se v ČT zachází jako s celebritou. Moderátoři mu normálně podkuřují a najednou Jakl s koňským ohonem!, který má vlastní hlavu, kašle na názory zasloužilého profesora, posedlého nenávistí k Trumpovi a mluví a mluví.

Během řečnění Ladislava Jakla bylo zajímavé pozorovat grimasy pana profesora. Začalo to pobavenými výrazy, následovaly ironické, čím dál křečovitější úsměvy a nakonec ten trapný výbuch dávající nahlédnout do hlavy bostonského profesora s vytříbeným vkusem. On, zasloužilý, přece nemá zapotřebí poslouchat ty kecy máničky, co si váže řídnoucí vlasy vlasy do culíku!

Ano, pan Lukeš není jediný, kdo zdrhnul z komunistické totality... a přinesl si sebou totalitní, komunistické myšlení...