Písčitá země

Michail se stal jedním z ruských pilotů, který byl v Sýrii a dříve se účastnil protiteroristické operace v Čečensku. Úkoly, které piloti útočných letadel museli splnit, byly podobné — porážka obrněných vozidel a nepřátelských sil, tedy ozbrojenců. Podmínky se však zcela lišily.

„V Čečensku jsou hory a v Sýrii horský pouštní terén, v němž protivníka rozpoznáte velmi obtížně. Skrývají se pod hornatým povrchem, v písku," uvedl. Teroristé k maskování používají krajinu: „Oblékají si maskovací oděv, auta přebarvují na odstín písku, a tak je možné jejich polohu určit jen s pomocí souřadnic," poznamenal Michail.

Lidé s nezdravým rozumem

Je tu ještě jeden významný rozdíl syrských teroristů, a to jejich bezohlednost. „V Čečensku jsou kavkazští lidé také horkokrevní, ale jednali vcelku gramotně. Ale tady máme pocit, jako by byli pod vlivem nějakých látek. Jdou zkrátka přes mrtvoly, i kdyby vedle nich někdo umíral, překročí ho a jdou dál," řekl velitel jednotky.

Nedostatečný pud sebezáchovy a nedostatek lítosti vůči druhým dělá teroristy nebezpečnými, ale zároveň zranitelnými protivníky. „Já osobně jich vnímám jako lidi s nezdravým rozumem," přiznává Michail.

„Hlodavci v tunelu"

Dále uvedl, že u teroristů v Sýrii je jedním z hlavních metod vedení boje podzemní válka. „Jsou jako hlodavci, kteří si kopou tunely, ze kterých vede hodně východů a oni se pak mohou dostat opravdu blízko a vyskočit tam, kde je potřeba udeřit," poznamenal Michail.

Pro takový boj s teroristy byly vytvořeny letecké skupiny bombardérů, které shazují na tunely betonové bomby a piloti pak útok dokončí.

Ozbrojenci také používají automobily s výbušninami — obrněné automobily naplněné velkým množstvím výbušnin a trhavin, aby mohly zabít co nejvíce lidí. Michail dodal, že již několikrát se podílel na likvidaci této neuvěřitelně nebezpečné zbraně.

Na strach není čas

Pokud jsou takové automobily s výbušninami pro letce nebezpečné, pak protiletadlová děla jsou ještě nebezpečnější. „Také po mně stříleli, ale nezasáhli. Snažil jsem se manévrovat, abych se vyhnul explozím," podělil se o své zkušenosti Michail.

Dodal také, že neměl strach. „Na strach není čas. Musíte sledovat, kde je útočník a pozorně poslouchat vedoucího, který s vámi letí a říká vám, odkud útok přichází," vysvětlil.

Podporu bitevním letounům poskytují ruské stíhačky, které pokrývají i syrské letectvo. „Pravidelně vídáme syrská letadla, která se také snaží zničit nelegální ozbrojené útvary."

„Rusové, Rusové!"

Michail nemusel často kontaktovat syrské vojenské a místní obyvatelstvo, prakticky veškerý čas mu zabrala práce: „Komunikovali jsme v podstatě jen tehdy, když k nám přišli. Syřané jsou přátelský národ. Když nás v uniformě uvidí malé děti, běží k nám a vykřikují: „Rusové, Rusové!". Vítají nás," pronesl Michail.

Na jednom ze syrských letišť se setkal s místním generálem: „Byl to generál, ale ukázalo se, že jde o člověka, který má duši a je velmi společenský. S piloty se bavil velmi jednoduše," pronesl a dodal, že většina těch, s nimiž se sekal, studovali v SSSR a měli sovětskou průpravu.

„Tento národ je nám velmi blízký a problém terorismu je společný. Budu pomáhat našim tak dlouho, jak bude potřeba. Už jsem se rozhodl," řekl závěrem.