Mirko Radušević
17.7.2018
Sleduji finále Francie – Chorvatsko a po jeho skončení řada telefonů a jeden z volajících mluví o tom, jak půlka Afriky vyhrála nad čistokrevnými Chorvaty. Tu máš, čerte, kropáč… Fotbalem často cloumá vášeň. Podívejme, jak je to v případě dnes ve světě oslavovaného chorvatského fotbalu… (vlevo chorvatský brankář Danijel Subašić)
Včera publikované komentáře chorvatských „sporťáků“ byly psány jistě pod velkou emocí, neboť je autoři sepisovaly těsně po prohře s Francií a řešili především velký úspěch svých „vatrenih“ (ohnivých – chorvatská fotbalová hymna – Srce vatreno – Ohnivé srdce), jak jim přezdívají. Jeden z nich Mario Zorko z Jutarnjiho listu si nejprve všímá okolnosti, že chorvatský tým odlétal na šampionát bez poplácávání po zádech od politiků, bez jakéhokoli doprovodu a slavnostnějšího popřání úspěchu. Navíc, týden před tím ani jeden politik nezavítal na vyhlašování nejlepšího chorvatského fotbalisty roku, kterým se stal již po šesté za sebou Luka Modrić. Nyní chce každý, včetně politiků aspoň selfíčko s některým z reprezentantů, nejlépe s Modrićem (na šampionátu vyhlášen za nejlepšího fotbalistu). Dokonce komentátor obvinil chorvatskou vládu, že „od roku 2000 systematicky pracovala na nevraživosti vůči kopané… a to se s větší nebo menší intenzitou děje již skoro dvacet let“. Tomuto zřejmě nikdo z nás nerozumí ani nepochopí. Ovšem Mario Zorko nám to vzápětí vysvětluje, proč taková animozita k této vynikající reprezentaci, ke které se údajně veřejnost před MS otočila zády: „Bylo to kvůli přehnanému nacionalistickému náboji, všem vadila ruka na srdci… kopaná byla prohlašovaná za líheň mafie, rasismu a nacionalismu, za bahno.“ Podle komentátora chorvatský fotbal vše toto přežil, neboť naštěstí nežije z dotací státu, ale má budžet od UEFA a žije z transferu hráčů. Zorko radí hráčům, ať nyní svůj úspěch oslaví bez politiků, kteří přišli na to, jak je výhodná fotbalová turistika i do Ruska.

Další komentátor Toni Horvat ze serveru 100postp.hr nám dává rovněž nahlédnout do chorvatské fotbalové kuchyně (viz). Problém výše naznačený se potvrzuje, když píše o tom, že na chorvatské fotbalisty je nahlíženo jako na jakési primitivy, kdy vládne stereotypní názor, že jsou to jednodušší lidé, kteří mají rádi manekýnky a rychlá auta. Popisuje, jak si lidé v Chorvatsku myslí, že si „fotbalisté nezaslouží takové velké peníze, za jakási kouzla s balónem a spíše si to zasluhují lékaři nebo hasiči kteří někomu zachraňují život.“ Toni Horvat však upozorňuje, že v televizi tito chlapci zorganizovali měsíc trvající seminář na téma života, který stálo za to sledovat. Na rozdíl od předchozího komentátora „nebuší“ tolik na národní nebo nacionalistickou strunu. Píše o tom, jak chorvatská reprezentace představila lekci „všichni za jeden provaz“: „Nesmíme se otáčet do minulosti, rozdělovat se na červené a černé, partyzány a ustašovce, na modré a bílé, dělit se na sever a jih, na rockery a folkaře nebo na větší a menší… Ani politici si nemohou z nás již beztrestně dělat blázny, a jestli chtějí, my už to zařídíme jinak. Pouze společnými silami změníme Chorvatsko ve šťastnou a bohatou zemi, jakou nás dnes po fotbalovém úspěchu svět vnímá. Se čtyřmi miliony obyvatel jsme příliš malí na to, abychom se rozdělovali.“ Toni Horvat bere tento chorvatský fotbalový „seminář“ za školu, „jak bojovat v obyčejném životě v Chorvatsku a ne pouze na zeleném fotbalovém trávníku.“

Oba komentáře vyzdvihují pozitivní vlastnosti chorvatských fotbalistů a jsme rádi, že tomu tak je. Přesto i my si umíme představit, jak by vše dopadlo, kdyby vypadli již ve skupině a nedostali se dále. Chorvatskou zemí by hřímaly trochu jiné emoce a psaly by se jiné komentáře. To se například stalo na lednovém mistrovství Evropy v házené, kdy se Chorvatsko jako pořadatelská země nedostalo do semifinále po porážce s Francií. Navíc zde k národnostní půtce dopomohl černohorský trenér Slovinců světoznámý házenkář Veselin Vujović , když vulgárně označil jedno z chorvatských míst, kde se hrálo mistrovství ( Sveti Martin na Muri ) za „pr--- světa“.

Srbové a Chovati v jednom manšaftu
Leckterý český fanoušek při sledování řady utkáních chorvatských fotbalistů měl v hlavě zmatek, když slyšel jména a jistě si říkal, jestli některý z nich není náhodou také Srb. Srbský historik a etnolog Božidar Kljajević si dal práci a zjišťoval původ chorvatských fotbalistů a na základě své analýzy tvrdí, že v chorvatské reprezentaci je ve skutečnosti samý Srb vedle Srba (viz). Museli bychom překládat řadu jmen a etnologova tvrzení. Aspoň některá dvě známá jména.

Luka Modrić: „Modrićovi pochází z oblastí Podgorje, Senj, vinovački atd. a žijí v Korlatu a Zatonu Obrovačkom a příjmení pochází z názvu vesnice Modrino Selo, ze kterého přišli v roce 1689 ze Střední Dalmácie, když se sem nastěhovaly početné srbské rodiny.

Mario Mandjukić: Madjukićovi přišli počátkem 19.století z Hercegoviny. Nejstarší větev pochází ze srbského rodu Piperů v Černé Hoře.

Nejtěžší život mají ale v Chorvatsku obvykle děti, kde jeden rodič je Chorvat a druhý Srb. Tak je tomu u chorvatského dnes slavného brankáře Danijela Subašiće, syna pravoslavného Srba ze Zadaru a katolické matky. Díky tomu prošel těžkými životními zkušenostmi.

Když dnešní Subašićova manželka rodičům sdělila, koho si bere, dal jí otec nejen pár facek a Danijelovi vyhrožoval zabitím. Sice Subašić o sobě prohlásil, že je chorvatský katolík, ale před kopáním desítky s Ruskem se pokřižoval pravoslavným způsobem (tři spojené prsty), což vyvolala pochopitelně odezvu až chorvatský spisovatel, novinář a známý bojovník proti chorvatskému nacionalismu Ante Tomić napsal: