Její cíl (pokud má nějaký cíl) můžeme také vidět v tom, co vidíme ve státě Izrael. Postavit proti sobě dvě etnika, která se nenávidí a jsou téměř ve stavu trvalé občanské války. Oba národy spojuje nenávist proti těm druhým a ti, kteří vládnou si mohou dělat co chtějí, protože na ně nikdo nemá čas. Dokonce to můžeme vidět i tak, (za to mě někdo sežere bez chleba) že Islám se svými drsnými, ale dlouhodobě osvědčenými zákony je kultura, která má naději přežít všeobecný rozklad, který západní kulturu zákonitě čeká.

Málo si při tom všem všímáme falešné humanity, která to všechno propagandisticky zastřešuje. Tuto falešnou morálku, ideologii nebo jak tomu říkat si dovolím nazvat trestem božím za antikomunizmus. Jestli chcete pochopit, co tím myslím, musíte vědět dvě věci: Bůh nemusí nikoho trestat. Když nechá lidi dělat co chtějí, vytrestají se sami. A potom většinou ještě řeknou „kdyby byl nějaký Bůh, tak by to nedopustil“. Naštěstí Bůh většinou opravdu nedopouští, takže se „nejlepší úmysly“ různých podnikavců nějak zhatí a nedopadne to tak špatně, jak mohlo a mělo. Někdy ale holt dopustit musí. Ostatně jestli se vám v tom Bůh nelíbí, můžete říct, že nás dohnaly důsledky dřívějšich chyb.

No a za druhé: Antikomunizmus není odmítání komunistické ideologie – to bych spíš nazval zdravým rozumem. Antikomunizmus je debilní, agresivní ideologie bolševického typu, tedy něco jako vyhánění čerta Belzebubem.

Dnešní oficiální přístup k uprchlíkům a tím i ke dnešní uprchlické krizi začal vznikat na západě někdy v padesátých létech. Socialistický tábor považoval za nutné uzavřít hranice na západ, takže lidé, kteří chtěli pryč utíkali různými dobrodružnými způsoby. To samo o sobě bylo dobrým tématem pro západní propagaci: „Podívejte se, jak lidi utíkají z východního ráje“. Antikomunistické propagandě to ovšem nestačilo. Podle ní ti lidé vždycky utíkali, protože byli za své názory pronásledováni „zločinným komunistickým režimem“, případně bojovali proti němu. Ve skutečnosti uprchlíci většinou patřili do některé ze tří skupin: Vysoce kvalifikovaní odborníci, kterým byly na západě slíbeny mnohem lepší životní podmínky, notoričtí romantici a dobrodruzi, no a zločinci, kterým západ zajišťoval beztrestnost – jak jsem řekl pod záminkou, že jejich zločiny jsou vlastně zásluhami. Ti, kteří byli opravdu pronásledováni za svoje názory a postoje obvykle neměli možnost utéci – a ani nechtěli. Ono není velké hrdinství utéct a štěkat skrz plot.

Takže vznikl koncept lidských práv pro uprchlíky. Pro západ měl výhody jednak hospodářské – uprchlíky, které potřebovali přijali a ty ostatní poslali do JAR nebo Austrálie, druhak propagandistické a politické. Obraz hodného západu, který lidem poskytuje svobody, které zlý východ neposkytuje byl velice působivý.

No, „čo bolo, to bolo“. Teď se nám to vrací v tom, že se hotové představy používají na dnešní uprchlickou krizi. „Zločinecké režimy“, „ušlechtilí, vysoce kvalifikovaní uprchlíci“ a tak dál. Lidem, kteří tento přístup prosazují je jedno, že to bylo dost mimo realitu už tehdy a dneska mnohem víc. Hlavně ten druh liberálů, pro které je skutečností to, co si vymysleli je nevývratně přesvědčen, že právě tohle je správný pohled na věc. Také jim to dává možnost projevit humanitu, kterou zaplatí někdo jiný. V tom posledním se ale mýlí – jako ostatně ve všem. Až to dopadne, jak to dopadnout musí, odnesou to s námi.