Cílem je podle Evropské komise zvýšit konkurenceschopnost evropského obranného průmyslu a přispět v tomto ohledu k větší nezávislosti unie.

První projekty by se mohly dočkat unijní finanční podpory už v roce 2019. Podmínkou ale je, aby na nich spolupracovaly nejméně tři různé firmy z nejméně tří členských států.

Jenže se zdá, že program byl napsán ve prospěch zbrojařů ze západní Evropy. Menším zemím, jako je Česká republika, nic nedá nebo je může i poškodit.

Sputnik o unijním zbrojním programu hovořil se Stanislavem Mackovíkem, známým politikem, bývalým poslancem KSČM a členem sněmovního výboru pro obranu.

Evropský parlament nedávno podpořil založení Evropského programu rozvoje obranného průmyslu. Co si o tom myslíte?

Je to jistě kšeft především pro velké hráče za účasti komparsu poskládaného z těch menších, kterým bude něco málo přihozeno, aby to vypadalo, že to všechno dobře funguje.

Program na podporu inovací v obranném průmyslu a jeho fond disponuje rozpočtem ve výši 500 milionů eur, což představuje 13 miliard Kč. Během následujících dvou let mají tyto peníze pomoci zbrojařům zafinancovat zavádění nových technologií. Pro oblast výzkumu má fond na následující tři roky ještě k dispozici dalších 90 milionů eur.

První peníze na podporu zbrojních projektů budou vynaloženy v roce 2019. Jednou z podmínek čerpání peněz je, že na projektu musí spolupracovat tři různé firmy tří členských států EU. Pochybuji, že tyhle peníze výrazně zvýší konkurence schopnost a zároveň budou mít kladný dopad na lepší životní úroveň občanů. Vybraným firmám ty peníze jistě na nějakou dobu pomohou.

Náš státní rozpočet si ovšem v příjmové položce moc nepomůže. Protože náš stát de facto nemá zbrojní průmysl ve svých rukou. Na základě zkušeností mohu říci, že zároveň bez podpory státu — respektive členů vlády, je jakékoliv prosazení výrobku na zahraničním trhu dost složité.

Musíme zároveň kalkulovat s faktem, kdy moderní zbrojní technologie nejen pro NATO — produkují především v USA. V NATO je stále dost zemí, ve kterých neexistuje uchopitelná koncepce technického rozvoje armády na nejbližších deset let. Z čistě vojenského hlediska jsou takové státy pro alianci důležité především díky jejich geografické poloze a využitelnosti infrastruktury pro případ válečného konfliktu.

To se týká i ČR, kde se plánuje maximálně na jedno volební období Sněmovny. Peníze v rozvojovém programu půjdou převážně do privátních firem. Navíc existuje nátlak amerického prezidenta Trumpa, který má donutit členské státy NATO zvýšit svoje výdaje na obranu. Pokud by tedy od zítra došlo u všech členů NATO k ročním výdajům ve výši požadovaných 2% HDP, tak celkové výdaje na zbrojení se v rámci aliance navýší o 40%. To nejsou malé peníze.

Zdá se, že americké zbrojovky čekají zlaté časy, neboť Trump rozhodně nechce v obranném rozpočtu škrtat ani doma v USA. Evropské zbrojovky se dostanou pouze tam, kam je pustí Američané. V rámci NATO se hodně hovoří o kompatibilitě systémů. Tenhle slovní obrat použijí USA vždy tam, kde budou prosazovat své vojenské a obchodní zájmy. Mimo alianci se na světovém zbrojním trhu úspěšně prosazuje Rusko a Čína. Těžko si dovedu představit, že by vojenská produkce USA v NATO, USA, Ruska a Číny ve světě — byla v nejbližších letech převálcována jakoukoliv snahou evropských zbrojařů.

Cílem programu je podle Evropské komise zvýšit konkurenceschopnost evropského obranného průmyslu a přispět v tomto ohledu k větší nezávislosti Unie. Znamená to, že EU trvá na tom, aby evropské armády měly v budoucnu pouze evropské zbraně a výzbroj?

Jak jsem uvedl, NATO používá pouze tzv. vzájemně kompatibilní systémy. Jiný vojenský blok v Evropě neexistuje. Dílčí programy mohou být úspěšné jen po určitou dobu a v ohraničeném obchodním prostředí. Nechápu, jak si NATO uvnitř samo sebe chce konkurovat.

Zajímavá situace je například v dodávkách bojových letadel. Můžete sice do výzbroje dokonce zařadit bojové letadlo produkované v Evropě a dokonce mimo členské státy NATO — ale řada jeho důležitých komponentů bude stejně amerických. Je tedy sice pěkné mít provozně levného a bojově vcelku efektivního Gripena ze Švédska — nicméně s licenčním motorem a výzbrojí původem z USA. Američané dodávají třeba i brýle pro noční vidění a část elektronických systémů.

Evropský konkurent bojového nadzvukového letounu Gripen se jmenuje Eurofigter Typhoon. Typhoon je výsledkem spolupráce Velké Británie, Německa, Španělska a Itálie, tedy čtyř členských států NATO. Ani spojená síla těchto zemí nezaručila jednoznačný úspěch stroje v evropských letectvech. Typhoon se pro mnohé stal hlavně polikačem peněz vlivem vysokých provozních nákladů. Tento letoun do své výzbroje vybralo i neutrální a relativně bohaté Rakousko. V roce 2017 bylo ale oznámeno, že v roce 2020, tedy po 13 letech provozu bude všech 15 rakouských strojů vyřazeno z provozu. Rakouské ministerstvo obrany sdělilo, že nutné modernizace a provozní náklady na dalších 30 let provozu Typhoonů by zatížilo daňové poplatníky ve výši 4,4 až 5,1 miliardy euro. Pokud dojde k nahrazení strojů Eurofigter Typhoon v rakouském letectvu stroji Gripen ze Švédska nebo F-16 z USA, tak za stejné období bude možné ušetřit až 2 miliardy euro.

V Evropě výroba letadel Eurofigter Typhoon dává práci asi 100 000 lidí. Stroje jsou sice kvalitní, za ty peníze ale hlavně pro opravdu zámožné zákazníky. Italové montují letadla pro dodávku do Kuvajtu, britský dodavatel prodává do Ománu, Kataru a Saudské Arábie. Tito zahraniční odběratelé zachraňují evropské výrobce letadel. Do budoucna existují dvě možnosti, buď evropské země vyvinou vlastní stíhací letoun nové generace, nebo budou zcela závislé na dodávkách letecké techniky od amerických firem.

EU je s NATO svázaná jako slepice s kuřaty. Dokud to tak zůstane, tak evropské armády nebudou mít jen evropské zbraně. Některé zbraňové systémy nejsou v EU ani vyvinuty. Tím pádem tu zůstává závislost na jejich dovozu, popřípadě licenční produkci pořízené hlavně od USA.

Je program pro český zbrojaře výhodný?

Dopad tohoto rozhodnutí pro ČR rozhodně nelze zveličovat. Evropská unie je těžkopádná a často vnucuje jednotlivým členským státům různé nápady a opatření. Směrnice jdou mnohdy jen předobrazem nerozumu a jdou proti zájmům občanů především menších států v EU.

Čelní představitelé EU s oblibou prosazují volný trh, ve skutečnosti jej centrálně regulují plejádou opatření, která znevýhodňují malé ekonomiky a pouze pomáhají silným zůstat silnými. Malým se dovoluje pouze příštipkařit. Hodně zjednodušeně řečeno — existuje dost podniků v ČR, které nemají šanci exportovat do zahraničí svoji produkci bez souhlasu Bruselu nebo USA. Tedy žádný volný trh.

Našim zbrojařům program může pomoci. Aplikace nových technologií našim výrobcům můžou pootevřít dveře do světa, bude-li politická vůle. V řadě odvětví máme šanci. Mnohdy ta šance upadá pod tlakem tupých nápadů do zahraničí se odpovídajících politiků. Třeba zveřejňování smluv pod rouškou transparentnosti. Ve skutečnosti zveřejňování smluv může jen oslabovat naše obchodní pozice a posilovat konkurenci. Proto tady byla poskoky zahraničních zájmů vedena mohutná kampaň za zveřejnění kde čeho. Byl to další pokus o dokončení likvidace zbytků našeho průmyslu.

Není to tak, že program má vytvořit exkluzivní postavení na evropském trhu pro německé a francouzské zbrojaře a zlikvidovat výrobce z menších zemí?

Oni to exkluzivní postavení už mají. Peníze v rámci programu tuto jejich pozici můžou jenom upevnit. Pro naše výrobce je to jen šance se třeba dostat k něčemu novému. Nebo taky riziko spojené s tím, že přijdeme o vlastní know-how.

Jak si vůbec čeští zbrojaři stojí? Z médií to vypadá, že Česko jen rozprodává starou sovětskou techniku do zemí třetího světa…

Jistá jejich část má založeno živobytí na prodeji tzv. nadbytečného vojenského materiálu. V minulosti se vyřazovalo z armády všechno možné za účelem zpeněžení. To se nastartovalo jako součást tunelářského kapitalismu na počátku devadesátých let. Stát se tehdy účelově a ve prospěch cizích zájmů vzdal speciální výroby a vlastně i funkční armády.

Dnes je tu řada privátních firem, které mají co nabídnout a jsou konkurence schopné na světovém trhu. Mají tradici a drží kvalitu například ve výrobě lehkých ručních palných zbraní. Dokáží produkovat kvalitní vozidla pro potřeby ozbrojených složek. Máme firmy, jejichž elektronické a sledovací systémy budí respekt.

Bohužel stát už v devadesátých letech byl rezignován skupinou trollů do role pasivního diváka a neaktivního hráče. V důsledku toho máme znatelný úpadek v letecké výrobě a tradičním těžkém strojírenství. To jsou chyby, za které někdo nese odpovědnost, která se účelově dlouhá léta nevymáhá.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce