Martin Kunštek
8. 7. 2018
Rakušané se nestydí za to co je rakouské. Lidový kroj i vojenskou uniformu rakouské armády považují za slavnostní oděv. Kdysi se říkalo "salonfähig". Možná je to tím, že nikdy neměli ve funkci prezidenta republiky žádnou obdobu Václava Havla. Někoho, kdo by jim plival na "rakušáctví" (obodba Havlova termínu termínu "čecháčkovství") a označoval to za něco hanebného.
V pátek jsme s ženou navštívili v rakouském městečku Weitra slavnostní zahájení letní kulturní sezóny. Na nádvoří zámku hráli operetu Netopýr od Johana Strausse mladšího. Jeden z pokladů bohaté národní kultury. Zámecké nádvoří bylo vyprodané. Výkony herců i pěvců a zejména pěvkyň byly strhující. Kus byl pro pobavení místního publika prošpikován řadou partů ve waldviertelském dialektu a mnoha narážkami na místní situaci. Ale to není to hlavní, o čem chci psát.

Příjemně mě překvapila atmosféra v hledišti. Velká část diváků přišla v lidovém kroji nebo jeho části. Řada žen měla na sobě celý dirndl, což je staletý tradiční oděv. Setkat se s ním lze na mnoha turisticky aktraktivních místech. Od zámku, kde jej nosí personál prodávající vše - od lístků po suvenýry. Často je vidět na obsluze v restauracích, hospodách a kavárnách. A přitom je považován i za slavnostní oděv, v němž není ostuda jít do divadla. Na hlavním náměstí ve Weitře se sušně uživí krámek, který lidové kroje a jejich součásti prodává.

Kroj, nebo jeho části, často nosí i muži. V hledišti jsem potkal převahu mužů, kteři měli minimálně jeho horní část. Typické sako se stojacím límečkem a knoflíky z paroží. Řada z nich většina z nich doplněný hostkovanou košilí v barvách buď obce, nebo kraje Waldviertel, či v zemských barvách. Dole měla řada z nich oblečené džínsy. Spousta mužů takto chodí do práce. Nemálo však bylo i těch, kteří si oblékli kroj celý. Tedy včetně jelenicových kalhot s legendárním "padacím mostem". Vzhledem k tomu, že se v něm pohybují zcela přirozeně, si myslím, že jej nosí často. A jsou na něj hrdí. Pro ně zjevně to, co je rakouské, je dobré.

V hledišti jsem viděl i řadu vojáků. Ve slušivých slavnostních uniformách. Nikdo z nich se za ni nestyděl. Stejně jako policisté a hasiči, kteří si představení přišli shlédnou rovněž ve služebním. Nikdo z nich se nestydí za příslušnost ke státu a jeho složkám. Uniformy nosí hrdě. Možná proto, že jejich armáda nemá na mundůrech krev obětí útočných válek vedených bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. A policie se tam neplete do politiky a neprovádí státní převraty.

Pro mě osobně byl důležitý i postřeh, že jsem na místě viděl poměrně hodně uniforem, zejména vojenských. V Rakousku zůstala armáda běžnou součástí společnosti. Vojáci nejsou exoti, kteří vetšinu profesního života tráví někde na misích v horoucích peklech jako Afghanistán.

Spíše by se hodilo napsat, že Rakousko si ponechalo svou armádu. Nejen "papíráky" na ministerstvu obrany a v generálním štábu. V hledišti jsem viděl běžné vojáky i nižší důstojníky. Generála žádného. Zato od různých druhů zbraní. Tankisty, výsadkáře i střelce. Rakousko je neutrální země, která svoji bezpečnost garantuje sama. Má k tomu plnohodnotnou armádu. Se všemi druhy zbraní. Nespoléhá se na žádné NATO. Ale také nemusí před nikým "srážet paty" a posílat své vojáky do válek, které Rakousko nechtělo a nic mu nepřinášejí. Na povel vlády jsou ale vojáci schopni nastoupit k ostraze hranic před nezvanými hosty. Rakouská armáda má totiž více než naše pouhé dvě brigády. Její počty k uzavření a ostraze hranic stačí.

Leckdo možná po přečtení předchozích řádků namítne, že vzhlížím k "zupáctví". Nic takového není pravda. Rakousko není žádnou vojenskou diktaturou. Je to velmi pohodová země. Už dlouho jsem se ve společnosti necítil tak uvolněně. O míře svobody snad nejlépe vypovídá, že tam nikdo nedělá problém ani kuřákům. V rozích zámeckého nádvoří, na němž se představení konalo, byly pro kuřáky připraveny popelníky. Hodně jich také bylo přichystáno u stolků k nimž si k přátelským diskusím během přestávek mohli se sklenicí místného piva a rakouského vína stoupnout či sednout diváci. Lidí se vesele bavili, radostně se zdravili a s chutí konzumovali. A kdo chtěl, tak i kouřil. Nikdo mu nedělal problém ani na něj nezahlížel křivě. Prostě krásná atmosféra společné oslavy.

Z výletu jsem si přivezl zásadní poznatek. Rakousko není zmrzačená země. Rakušané si nenechali vzít svůj způsob života, na který jsou zvyklí. A na který jsou zjevně hrdí. Možná proto dokázali poslat "od válu" politiky, kteří jim jejich způsob života chtěli vzít. A nahradit jej multikulturalismem a nesmyslnými zákazy rozdělujícími společnost, které přichází z Bruselu nebo z USA.