Amerika Především

US senátor Albert J. Beveridge roku 1900 vyslovil myšlenku: „Nevzdáme se své příležitosti […] Nezřekneme se, jakožto boží pověřenci světové civilizace, svého podílu a poslání své rasy." [1] Proč tento „vyvolený Bohem národ" — stačí připomenout, že Bůh přeje bohatým, viz kalvinismus — používá proti svému evropskému spojenci cla? V politice je EU spojenec. Že by obchodník Trump v obchodě neznal bratra?

Peníze (ne)smrdí. Peníze znamenají vliv a točí světem! Vycházíme z toho, že „celní válku" spustila Amerika a Evropa se brání. Je jablkem sváru vztah k Rusku?
Spojené státy hodně zbohatly na obou minulých světových válkách (např. „Lend and Lease Act"). Během druhé světové války byla v USA téměř nulová nezaměstnanost a jde-li o deficit, ženy postrádaly toliko nylonové punčochy, jelikož z tohoto materiálu armáda šila padáky. Americké ženy si malovaly na nohy punčochy barvou a maskarou kreslily vertikální podélný šev na těchto markýrovaných punčochách. Ale jinak, Amerika vzkvétala, zatímco jinde v Evropě a ve světě probíhala válečná vřava a destrukce.

Od těch časů si USA uvědomují, že jakákoli válka mimo jejich území, nejlépe někde daleko, přináší USA prosperitu. George Bush ml. se jednou přeřekl, když nazval USA největším kardiostimulátorem světa. Místo „peacemaker" použil obrat „pacemaker" (Houston, Texas, 6. 9. 2000).

Pro jakou filozofii však tepe srdce amerických stratégů? Chtějí mír, nebo si vydělat peníze? Rychlé peníze = válka. Pokud mír, pak jen tehdy, když na vás každý vůkol závisí. Pokud by kdokoli kolem činil potíže, lze naň přece uvalit sankce, jejichž předstupněm jsou cla. Rusko nechce záviset na USA, proto čelí sankcím.

Woodrow Wilson roku 1919 prohlásil: „Tak vidí americký národ, že je postaven před novou odpovědnost. Nikoli snad plán, který jsme pojali, nýbrž boží ruka vedla nás do této války. Můžeme toliko jíti kupředu a v novém a povzneseném duchu sledovati svou vizi." [2]

Zatím lze konstatovat, že ještě před 10 lety chtěly USA postavit v ČR radar údajně proti íránské hrozbě. Poté se vyložily karty na stůl, připustilo se, že „hrozba" je Rusko. S Íránem se USA i EU dohodly. Když se nyní opět rozehrává íránská karta a když EU nepodržela USA v této „perské otázce", Amerika protestuje cly.

Na jednu stranu Británie a USA spustily lavinu sankcí proti Rusku, na druhou stranu EU nebude sabotovat Severní proud — 2 (dovážet nerostné suroviny z USA je stále příliš drahé, viz import břidlicového plynu). Sabotovat Severní proud — 2 nebude pak hlavně Německo. Amerika sice neuvalí na země využívající ruskou energetickou infrastrukturu přímé sankce, byť tím původně hrozila, přikročí však k zavedení cla!

Lze konstatovat, že najednou mizí jednota v protiruském tažení, které má jména „ukrajinský syndrom" či „syrská krize". Malá válka v Evropě, případně na Blízkém východě, případně na Kavkazu, výhodná pro ekonomiku USA, se odkládá (na jak dlouho?); jak se zatím zdá, možná nevyjde ani dezintegrační pokus v podobě uměle vyvolané uprchlické vlny. EU již patrně pochopila, co se děje, zejména tzv. země Visegrádu (brání se kvótám). Zbývá tak poslední možnost Rusko izolovat, odejmout mu význam v potlačení nacismu ve druhé světové válce, doslova mu ukrást jeho vlastní historii. Proč se to vlastně děje? Rusko je zkrátka nebezpečný konkurent. Díky rusofobii mohou USA stmelit státy na nich závislé. Jevgenij Primakov napsal knihu pod názvem Svět bez Ruska. Vladimir Putin později řekl, že takový svět, „bez Ruska", takový nechceme." Zde hledejme důvody pro sankce a cla…

Nebezpečná konkurence Západu v Euroasijské ekonomické unii. USA viní Rusko z pokusu reanimace SSSR. Evropa přesto jedná s Ruskou federací. USA nasazují těžký kalibr — cla. Přitom se chystá summit Putin — Trump!

Západu (USA) se naprosto nehodí, že Rusko zorganizovalo úspěšný světový šampionát ve fotbale, že nyní celá řada lidí poznala, jak vypadá ruský život uvnitř Ruska, že je to dynamická moderní země. Můžeme se oprávněně ptát, bude-li nový skandál v Británii — viz nové údajné otravy „novičokem" na území VB (všimněme si, jak kauza Skripalových byla zametena pod koberec) — možné politicky zneužít proti MS 2018, respektive proti jeho ruským organizátorům? Například by se mohly výsledky vyhlašovat v jiné zemi mimo Rusko. Fantasii se meze nekladou.

Obecně se chápe, že Rusko disponuje (jaderným) potenciálem a vyvíjený na něj tlak vydrží, dokud existuje tzv. ruská jaderná triáda. Není divu, že USA nyní jako by „překvapivě" sáhly po clech. Všimněme si: vyřešení celní otázky přitom předznamenalo budoucí evropskou integraci. Nyní dochází k pravému opaku. Je to prvek dezintegrační. Uvalují-li USA cla na EU z rozčarování, že nevyšla těsnější euroatlantická obchodní unie (liberalizace, partnerství…)? Nebo je to trest za politickou neposlušnost, nejen hospodářskou? Respektive trest za přetrvávající ochotu jednat s Ruskem samostatně „i bez Ameriky".

Publicistka Dorothy Thomsonová roku 1941 veřejně pronesla: „Toto století musí být stoletím Ameriky. Anglie hraje přitom podřadnou úlohu. Amerika nevisí na ocasu britského lva, nýbrž naopak je to Amerika, která povede svět. Ne Anglie, nýbrž Amerika určí válečné cíle a mírové úkoly" [3]

Tak se také stalo. Ruský spisovatel Nikolaj Starikov vydal knihu Znárodnění rublu. Díky filmu Olivera Stonea Svět podle Putina víme, že Vladimiru Vladimiroviči ležela na stole Starikovova kniha. Nikolaj Viktorovič v knize vysvětluje, že po druhé světové válce možnost tisknout peníze dle potřeby přešla z Británie na USA, kteréžto začaly úvěrovat celý válkou zničený svět, jemuž tak „koupily" novou identitu — zejména Němcům a Japoncům. Odtržení dolaru od „zlatého standardu" bylo potvrzením americké hegemonie. SSSR se dostal dlouhodobě do problémů, když přijal dolarovou hegemonii, jelikož byl donucen hrát podle „cizích pravidel". Příliš samostatná EU není zřejmě dle US pravidel.

Ruská federace nechce více „hrát dle cizích not". Vladimir Putin to oznámil ve své řeči v Mnichově roku 2007. Protože se Rusko nepodařilo srazit na kolena — Evropa selhala jako protiruský nástroj USA — došlo tudíž zřejmě i na Brexit (chce se Británie zachránit z hypertrofované Evropy, která se nedokáže řídit ze svých integrovaných evropských center?). Následkem neúspěchu evropské dlouhodobé strategie je i tzv. uprchlická krize.

Evropa si bude muset připlatit za americké motorky, bourbon, arašídové máslo… Jak celá záležitost ovlivní ČR?

1. června 2018 Lidovky v sekci byznys napsaly, že české hutě ponesou tíhu změny v americké politice až za rok, kdy v USA naleznou náhradu za evropské dodavatele. Mohlo by se stát, že vznikne nadbytek produkce oceli v EU.

ČR může být americkými cly poškozena prozatím nepřímo

Statistikaamy.cz uvádí, že polovinu našeho exportu a více než dvě pětiny dovozu realizuje Česká republika se sousedními státy. Ze zemí mimo EU vyvážíme nejvíce do Ruska a největší část dovozu pochází z Číny. USA se podílí na celkovém importu do ČR 2 %. Z našeho celkového exportu jen 2 % směřují do USA. Americkými cly poškozeni můžeme být tudíž nepřímo. Resp. díky kumulujícím se problémům v EU.

[1][2][3] jsou citáty z dnes již raritní knihy A. Halfelda USA sahají po světovládě, která v českém překladu vyšla během protektorátu roku 1943 v nakladatelství Orbis v Praze. Je to kniha budící kontroverze, nicméně uváděné citáty slavní Američané opravdu pronesli; z knihy citujeme proto, jelikož Halfeld byl v 50. letech šéfredaktorem Hannoverschen Allgemeinen Zeitung (HAZ), a to už bylo perfektně „denacifikované" Německo součástí NATO.

V podobném duchu se přece vyjadřoval i Obama, ten výlučnost amerického národa předkládal studentům vojenské školy ve West Pointu (2014): "Věřím v americkou výjimečnost každou buňkou mého těla. Ale to, co nás dělá výjimečnými, není naše schopnost přezírat mezinárodními normami a vládou práva. Je to naše vůle je utvrzovat našimi činy…" (I believe in American exceptionalism with every fiber of my being. But what makes us exceptional is not our ability to flout international norms and the rule of law; it's our willingness to affirm them through our actions…) Citát zakončujeme třemi tečkami záměrně.

Donald Trump pak přímo říká (Trump tím cituje stanovisko Woodrowa Wilsona z roku 1916): „Amerika především" (America First); generace dnešních osmdesátníků jistě zpozorní, neboť v těchto slovech tak trochu rezonuje kdysi zlověstné „Deutschland, Deutschland über alles, über alles in der Welt!" Toto sebevědomí nalezeme také v neoficiální hymně Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, která je známa pod jménem „Rule Britania". Před dvaceti lety si Tony Blair název přizpůsobil a svět tehdy psal o „Cool Británii". Jediné, co není „cool", jsou zbytečná cla mezi partnery v obchodě, kteří se hlásí k jedné civilizaci.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.