Britský filozof John Stuart Mill řekl, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Mezi nedávná práva tuzemců v české kotlině patřilo i právo na soukromí. Toto právo je definitivně pryč. V neděli ráno se vám klidně ozve operátor „nějaké firmy", přitiskne vás ke zdi sdělením „chceme vás upozornit, že tento hovor je nahráván", a buď se vám rafinovanou cestou pokusí něco prodat s tím, že „už v minulosti jste využívali služeb dané firmy" — byť si vy nemůžete ani za nic vybavit, kdy to bylo — nebo vás požádá o vyplnění spotřebitelského dotazníku po telefonu. Zaprvé proč by ho mělo zajímat vaše spotřebitelské chování? Zadruhé kde na vás vůbec sebral telefonní číslo?

Jiná situace: bezradně do telefonu kamarádce říkáte, že nemůžete najít, kam se přestěhoval Luxor, obchod knihami, na Novém Smíchově. Ukončíte hovor, načež vám přijde reklamní esemeska. „Obchod s knihami Luxor na Novém Smíchově vás vítá. Upozorňujeme zákazníky, že jsme se přestěhovali. Nyní nás nenajdete v přízemí, nýbrž ve druhém patře! Po rekonstrukci nabízí kompletní sortiment, na jaký jste zvyklí z našich dalších knihkupectví." 

Kdybyste si chtěli pocvičit angličtinu a přitom zjistit, oč tu běží, lze si přečíst knihu Douglase Rushkoffa s názvem „COERCION: Why We Listen to What ‚They' Say". Všimněme si, že slovo „Oni" autor vydělil uvozovkami a šedou barvou. 

Skutečně, kdo jsou ti „oni"? Rushkoff píše: „Vyvinuli (‚Oni', pozn.) osobní slevové karty, pro místní supermarkety, které jsou používány pro vytvoření databáze sbírající data o našich nákupních rozhodnutích." Skoro se nabízí odpovědět citátem ze seriálu „Ztraceni". Tam se pod pojmem „oni" chápou „ti druzí". Jednoduše: „ti druzí" jsou ti, kteří znají vaše telefonní číslo, vědí, co si dáváte k snídani, znají údaje vaší pojišťovny, stav vašeho konta, podle pouličních kamer vědí, kudy běžně chodíte a s kým se bavíte. Dokonce mohou odhadnout vaši náladu. Jsou to ti, kteří si nahrávají vaše telefonáty, a to i ty, kde se bavíte s kamarádkou o tom… „kde je Luxor"… Publihers Weekly napsaly o knize Douglase Rushkoffa, že je to kritika, která přesahuje svým záběrem rámec obecného kyberprostoru. 

Jak to u nás konkrétně chodí? 

Po sametové revoluci jsme začali horečně kopírovat Západ. Začalo to tím, že se na popelnicích objevila velká barevná kola. Každý si na svou popelnici namaloval jedno takové. Barevné terčíky byly značkami pro popeláře. Zatímco v Bavorsku se k tomu užívaly stejně velké úhledné nálepky, my jsme nápad rychle zkopírovali tak, že jsme každý malovali na popelnici barevnou „bramboru". Zkrátka když dva dělají totéž, nikdy to není totéž. Přitom malovat umíme. Alfons Mucha je náš. 

Pokud si vzpomínáte, došlo u nás k překotné privatizaci. Přes noc se vylíhli majitelé továren doslova z ničeho a vyrostly jako houby po dešti. Nyní tito lidé bohatnou ze svých majetků a určitě se smějí větě prezidenta Miloše Zemana, která zazněla v pořadu „TÝDEN s prezidentem" na TV Barrandov. Zeman řekl, že „kdo chce práci, ať zvedne zadek a má-li málo peněz, ať si najde i druhou". Tato věta se miliardářům vzniklým z privatizace musí zdát zcela určitě směšnou, když oni nyní sedí na zadku, nemusejí nic dělat, určují pravidla hry a zkoumají, co si jejich zaměstnanci donekonečna nechávají líbit. 

Jednomu z bývalých policejních prezidentů jmenovitě Jiřímu Kolářovi patří věta, že „jsme-li slušnými lidmi, klidně veďme telefonní hovory a nedbejme na to, že můžeme být odposloucháváni." Kolář dále tvrdil: „Odposlechy soukromých telefonů jsou běžná policejní praxe, která nenarušuje práva bezúhonných občanů." (viz iDnes, 22. 10. 2004)

Kam mizí u článků lajky Facebooku?

Možná jste si také všimli, že čtenářsky reflektované články, které sbírají „statusy", najednou se jako by resetují a v příští chvíli u nich už nejsou „lajky" žádné. Nebo je tytéž články začínají sbírat znovu, když už prvotní zájem o článek opadá, aby to vypadalo, že je čtenářsky málo přitažlivý. Je tohle také projev cenzury, vyvolat dojem, že něco je či není v kurzu. Takhle přece funguje běžná reklama. Kupte si to, přečtěte si to, vždyť i váš soused si již koupil a přečetl…" Mezi řádky se pak říká: „Knihy nečtěte, ty jsou drahé!" Každá „lepší" kniha v Luxoru na Novém Smíchově Vás přijde na sumu od pěti set korun a výše, zejména to platí o knihách odborných. Jako by se nám předraženými knihami, jejichž cena neodpovídá daleko nižším výrobním nákladům, snad chtělo říci: „Nečtěte. Máme tu plno jiného zboží, na které máte!" Vzpomínáte na univerzální slova reklamy: „Co teď?" A odpověď v reklamním šotu zněla: „Teď si dáme Deli!" Kdo se teď rychle nezorientuje, tomu připomínáme, že Deli je čokoládová tyčinka firmy Orion. Možná že i nyní, „v akční nabídce".

Nejlepší na závěr GDPR a internet banking George

„Země česká, domov můj" — takto končí naše národní hymna. A znovu, jaká že je realita? Každý z nás, aby mohl používat tentýž Facebook, který o nás sbírá údaje, musí souhlasit s tzv. GDPR — General Data Protection Regulation neboli Obecnými nařízeními o ochraně osobních údajů. To je však trošku „s křížkem po funuse". Veškerá data jsou už dávno sdílena. Databáze zaplněny. Všichni o nás vědí všechno. Jak z toho ven? Paradoxně zcela jednoduše. Komicky a bizarně jednoduše. Podepište, že s tím souhlasíte, abyste si například z jedné banky pomocí česky znějící platformy „George" spravovali i svá případná konta v jiných bankách. Přijde vám to v pořádku? Že v rámci GDPR se takto sdílejí informace? Podepište, že v rámci opatření GDPR — „souhlasíte". Je to analogie privatizace v naší zemi. Parafrázujeme tu V. Klauze: „Zhasneme, pak rozsvítíme…" S tím, co se mezitím stane, vyjádříme „souhlas". Vzpomínáte na seriál „Rychlá rota", resp. na díl o sektě? Zvířátka křepčí, když hází majetek jednotlivců (data jednotlivců) do jednoho sudu: „Teď jsi náš a vše co máš — to vyšumí!"

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce