I po anexi Pobaltí Švédsko nadále bedlivě sledovalo stav, v němž žila švédská menšina na západě země. Proto, jak píše portál, se jim sovětská vláda rozhodla poskytnout výhody, které jinde v zemi nebyly k nalezení.

V první řadě se Moskva snažila podpořit národní identitu Švédů, kterou před anexí potlačovala nacionalistická estonská vláda. Zřídila dva rozhlasové programy ve švédštině, které se vysílaly každý čtvrtek a každou neděli. Dále 17. října 1940 poprvé vyšly švédské noviny Sovjet-Estland (Sovětské Estonsko), které sloužily jako hlavní zdroj informací o světě.

V novinách se psalo o hospodářské krizi a nezaměstnanosti ve Švédsku, zatímco Švédové se v sovětském Estonsku radovali z národnostní svobody a sociálního státu. Proto by neměli důvod chtít se vrátit do své historické domoviny.

V čele sovětského Estonska stáli dva ministři, kteří uměli švédsky, a sovětská vláda se snažila zmírnit dopady kolektivizace na švédskou menšinu. Švédové se z velké části vyhnuli i masové deportaci estonského obyvatelstva na Sibiř.

Avšak i navzdory tomu Švédové nebyli v Sovětském svazu šťastní a chtěli emigrovat. Na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany v květnu 1941 bylo stanoveno, že pouze dva Švédové vstoupili do strany a 90 % chce opustit Sovětský svaz. Vláda místo represí reagovala snížením daní a zrušením odvodů na vojnu.

Tuto svéráznou socialistickou idylku nakonec brzy přerušila invaze nacistického Německa. Když v roce 1944 sovětská armáda osvobodila Pobaltí, 7 500 estonských Švédů z celkového počtu 9 000 uprchlo do Švédska.