Na Itbiz.cz, resp. v článku Petra Veleckého jsme v roce 2015 četli o rostoucím využívání tzv. sdílených podnikových služeb, tedy o Shared Services Centers (SSC). Centra lokalizovaná v ČR už tehdy generovala obrat 75 miliard korun, což činilo 1,5 % českého HDP. Nárůst SSC pokračuje. Spolu s nimi se prosazuje i způsob práce, na který si musejí čeští zaměstnanci zvyknout.

Centra (SSC) nalezneme třeba v Praze, Ostravě, Ústí nad Labem. Odvrácenou stránkou je, že VŠ titul zde nehraje roli. Samo pracovní prostředí je „odtrženo" od zbytku firmy. Novodobá byrokratická rutina stupňuje sklon k určitým formám vyhoření. SSC šetří možná peníze zaměstnavateli. Ze zaměstnanců se ale stávají „roboti", kteří se často neradují z vlastního bytí, když musí myslet v šablonách a dodržovat normy. Tiskový mluvčí prezidenta ČR Jiří Ovčáček například zapřemýšlel, proč v rámci GDPR musel odpovídat na otázku, zda používá šanony. Na ona.idnes.cz se v tomtéž roce 2015 psalo, že lidí s depresí přibývá, částečně díky situaci na pracovišti. V Národním ústavu duševního zdraví nicméně nechtěli věc zjednodušovat tím, že by konstatovali nárůst depresí u tzv. „bílých límečků". Podle údajů z mentalhelp.net, kde se výskyt depresí odvozuje od demografických a profesních dat, se úředníci firem a organizací na výskytu depresivních stavů podílí 13 %, avšak u makléřských profesí je to až 15% podíl. Co je uvedeno tímto portálem jako příčina: „often thankless jobs in which workers experience some of the best (and worst) of society on a daily basis". Může něco o „nevděčné práci" konstatovat taková účetní SSC nadnárodního centra? Autor tohoto článku soudí, že zcela určitě.

Jednotlivec v globálním davu ztracený — člověk zbavený vlastního „jáství"

Západní svět neustále akcentuje individualitu a cenu jednoho každého lidského života. Například narodí-li se dítě, pak v ten moment představuje skutečné individuum. Jak poté roste, stává se kolektivní bytostí. Postupně ztrácí nárok samo na sebe. Když pak dostane občanský průkaz a je identifikováno s číslem, budoucí vývoj tohoto fenoménu viz Román „My" od Jevgenije Zamjatina, dojde k pomyslné depersonalizaci, kdy si člověk přestane patřit. Proto většina dospělých hovoří podivně zastřenými hlasy. Nenechte se zmást zdánlivě asertivním křičením Američanů, zde se jedná o obrannou hysterii. Zejména oni sami sobě nepatří. Neměli vypouštět džina z láhve a přát si inovaci pod jménem SSC — Centrum sdílených služeb.

Skočíte-li kariérně do „poolu" ať už manažerů či brokerů atd., stane se z vás kapr. Budete rozevírat žábry a koulet očima. Vždy to začne tím, že vás škrtí kravata. Jack Lemon v jednom ze svých filmů říká: „Nejde o to, co jsem měl dnes k obědu, ale co žere mě!"

SSC není konkrétní firma, ale způsob organizace práce, který je řadou firem implementován. Libují si v tom zejména firmy nadnárodní (nadstátní). Za socialismu jsme se vysmívali přemrštěné centralizaci řízení. Co ale máme teď? Politolog doc. Oldřich Krpec (FSS MU), před jistou dobou říkával, že EU by si ani Brežněv nevymyslel (přehnaná byrokracie a centralizace, pozn.). Jak je to ale s tím kapitalismem, když duši od těla odtrhávají lidem i soukromé firmy, zejména pak ty mamutí? Nejprve vás zhypnotizují tvrzením, že svou chlebodárnou firmu musíte milovat, nakonec zjistíte, že je váš vlastní šéf na medikaci, viz australský film „Proměna Placida Lakea", zatímco z vás se stal lokaj s VŠ diplomem, tedy prozatím. Prášky jsou připravené i pro vás; jedním slovem „gaudeamus igitur!"

Když vás firma opustí a nechá vás na holičkách

Rozrůstající se velká firma může mít více provozů, geograficky umístěných na různých místech světa. Aby se ušetřily zdroje, pak se například veškeré účetnictví provádí jen z jednoho místa. Vlastně se jedná o svého druhu vnitřní outsourcing. Pokud je firma mezinárodní, SSC sdružuje více kanceláří do jakési až samostatné firmy, která obsluhuje všechny po světě rozlezlé filiálky. Moderní technologie to zcela bezvadně umožňují. Zrádný trik tkví v tom, že vezme-li se filiálka velké firmy v jednom státě, dá se bez problému v dané lokalitě „zavřít" tím, že se přemístí kamkoli jinam. Totéž platí o SSC: je-li třeba, je rovněž takto „mobilní". V praxi to však může spoustu lidí přes noc připravit o práci.

V Česku není obvyklé — na což poukázal ve svých rozhovorech s ředitelem TV Barrandov Jaromírem Soukupem i sám prezident ČR Miloš Zeman — aby se lidé za prací stěhovali, natož pak rovnou hned do zahraničí. Pokud pobyt v jedné zemi začne být pro firmu drahý a zjistíme-li, že v Polsku či Rumunsku by jazykově vybavení zaměstnanci tutéž práci vykonávali pro firmu levněji (kurzovní pohyb leu a złotého vůči euru či dolaru tomu hraje na ruku), můžou mít zaměstnanci pracující pro kýženou firmu v ČR velmi rychle „smůlu". Přitažené za vlasy? Stalo se vám, že když jste volali do zákaznického centra „nějaké" firmy, odpověděl vám hlas s lehkým přízvukem? Obsluhovat vás mohla telefonistka nacházející se zcela mimo území ČR. Konkrétnější příklad: Rozbije-li se vám telefon, který má na svém krytu jablko, je vysoce pravděpodobné, že Vám poradí z nějakého poolu poradců, který nemusí být lokalizován ve vašem státě. To je také důvod, proč nemá smysl nikam fyzicky chodit. Možná, že není ani kam.

„Mrtvé duše" nejen u Gogola aneb „trochu života do toho umírání!"

V ČSA (Českých aeroliniích) je běžné, že se neustále promíchávají lidé v posádkách, děje se to proto, aby si na sebe moc nezvykali, aby byli stále ve střehu, aby věděli, že kdyby něco, vždycky můžou dostat padáka a kolega v práci vás nepodrží. Dobrý způsob, jak okleštit zaměstnance a donutit je „hledět si svého", že? Používají se k tomu různé reporty, v nichž se pak doslova „donáší" na vlastní kolegy. Ve školství donáší studenti na kantory, také v oficiálních reportech a průzkumech mínění. Jazyková škola Lite neustále monitoruje „pohodu" svých lektorů, že už přestává být jasné, zda jde vůbec o výuku jazyka, nebo spíše o psychologický coaching učitelů, aby se z nich staly poslušné jednotky. Je smutné, že situace ve školství v ČR se začíná blížit psychologické manipulaci, viz uvedená jazykovka. Ono zpracování dotazníků, reportů, se děje v lepším případě dle nějakých standardizovaných metodik. V horším případě je zpracovávají určitá SSC centra, neboť ne vždy je vlastně jasné, kdo je koncovým vlastníkem podniků, škol, zařízení… Můžeme si být jisti, že automobilka nevlastní i pekárny? Podívejme na naše politiky. Verzatilní Andrej Babiš dělá do uzenin, zemědělství, médií. Firmy sice svěřil, jsa v politice, svěřeneckým fondům, ale co když tyto firmy vlastní dál? Stačí se podívat, jak s novinářem jedná MAFRA. Jste „věc".

Zaměstnanci různých „poolů" a SSC center jsou jakoby vystřiženi z reality. Na obrázcích se na vás budou smát samí mladí lidé, nejlépe dívky mezi 18 a 20 lety zastávající složitě znějící pozice. Jaký je celkový styl práce?

Ze zaměstnance se stává robot. Je jedno, jaký máte vysokoškolský titul. Projdete školeními. Přednost před vámi dostanou ti bez titulu, neboť jejich myšlení se dá snáze ohýbat než to vaše. Zde je nesmyslné být rozumbrada. Seznámí vás s osvědčenými postupy, které se musí dodržovat. Přestanete samostatně myslet, i když vás do práce brali pro invenční nápady, pro Vaši schopnost příslovečného „tahu na branku". Neoficiální se po vás ale bude vyžadovat pravý opak. Naprostá poslušnost firmě.

Jak začne váš pracovní den? Přijdete na pracoviště a zmáčknete tlačítko „přítomen". Protože jsou všude kamery, musíte se usmívat. Proto v řadě firem, když tam přijdete, culí se na vás a mluví hlasem učitelky, která musí „blbečkovi" vysvětlit, co má dělat. Pár let v takové firmě a vykřiknete větu hrdiny filmu „Zmatená duše" (USA/ Kanada, 2007), popisující zážitek tzv. depersonalizace: „Jsem v p**eli!" Nabyli jste pocitu, že neexistujete?

Pokud cítíte, že neexistujete: připomeňte si větu René Descarta: „Cogito, ergo sum!"

Hlavně myslete samostatně a uvědomte si, že nejste pro nikoho žádná hračka. Pracujete-li v Česku pro nadnárodní společnosti, mohou vás připravit o duši. Proto pozor, jste-li v tom až po uši!

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce