Ti, co ho provázeli,
nepřijali,
že o svědomí
se hlasuje
Pak v poli ukázali,
kdo drží prapor,
když se za pravdu bojuje
Ejhle lidé!

Cesta jejich vzdoru
vedla až na Bílou horu.
Poprava kacířů
zabrala smrtce
trojnásobek času
než bitva sama.
Dělám jenom svou práci,
uklidňoval se Mydlář.
Ztupil šest mečů

Jedním ozbrojili anděla
aby ze sloupu střežil
úmysly každého,
kdo přežil

Jedna říše, jedna píseň, jedna cesta!

Ty, které vedly k životu,
zasypávali žhavým popelem
z kacířských spisů

Kráčeli po nich dál, naboso...
Nebojte se! křičelo kamení
odrolené ze skal,
když ztesávali v lesích oltáře
a pozvedali kalich -
znamení
života, který se nebojí,
na útrapy nehledí,
nelže a nekrade

Z otce na syna
z matky na dceru
drželi jednotu
svědomí s rozumem,
než se Tábor znovu
stal programem.
Po tři sta letech
pravda zvítězila.
Na chvíli

Ty okamžiky vítězství
jsou čím dál kratší.
Zadání trvá,
ale cesta se nám ztrácí.

Paměť zděděnou synem po otci
si znovu vyvlastnili,
falešní proroci.

Byla snad generace
Jana Palacha a Karla Kryla
tou poslední,
co ještě dokázala
držet prapor?

Rozhlédněme se,
než přijde tma.
Už se šeří.

Hledejme a nalézejme
muže na slovo vzaté
a ženy - vědoucí,
že o pravdě se nevyjednává
v kostnicích s kostlivci

Neboť Pravda je cesta
živých lidí