Tyto raketonosné bombardéry byly po dobu 30 let „dlouhou rukou" sovětského a ruského letectva. Jejich potomci — modernizované Tu-22M3 — slouží dodnes.

Těžký i rychlý

Vývoj nadzvukového stroje Tu-22 začal v roce 1955. Tyto stroje měly nahradit podzvukové bombardéry Tu-16, které již nedokázaly dostatečně efektivně překonávat protivzdušnou obranu smyšleného protivníka. Země potřebovala rychlého, manévrovatelného „útočníka" s velkým doletem. Jednalo se o otázku přežití, jelikož v padesátých letech ani SSSR, ani USA neměly k dispozici velký arzenál mezikontinentálních raket. Jako prostředek nošení jaderných zbraní sloužilo dálkové letectvo. V roce 1955 sovětský průmysl sice už začínal vyrábět letouny Tu-95, nebyl ale k dispozici nadzvukový bombardér.

Konstrukce Tu-22 je taková, že za její typicky špičatý nos letoun sovětští letci začali nazývat „bodák". Každý z motorů má tah 11 tun v normálním režimu a 16,5 tun při forsáži. Díky nim dokázal stroj dosahovat rychlosti až 1600 kilometrů za hodinu, což bylo srovnatelné s rychlostí tehdejších stíhacích strojů. Maximální dolet při letu dozvukovou rychlostí byl 4400 kilometrů, v nadzvukovém režimu 1560 kilometrů. Posádku tvořili tři lidé: velitel, operátor bojových systémů a radista.

Letoun mohl na protivníka svrhnout až devět tun bojového nákladu. Hlavním nákladem byly volně padající bomby, včetně jaderných bomb o různém výkonu. Považovat tento letoun za čistý bombardér by ovšem nebylo spravedlivé.

Postupem času bylo vytvořeno několik modifikací — bombardér, průzkumník vybavený fotoaparáty, letoun elektronického boje a jako poslední nosič raket, který byl vyzbrojen ve své době nejlepšími raketami Ch-22 Burja.

Složité „stárnutí"

Tu-22 právem považují za „problémové dítě" sovětského leteckého průmyslu. Létat se tento stroj nenaučil hned. Mezi lety 1958 až 1991 letectvo ztratilo v různých incidentech 70 letounů z 311 sériových strojů. Letoun byl přijat do výzbroje v roce 1962.

Vojenské používání letounu také nebylo snadné a odhalilo řadu nedostatků: umístění motorů vedlo k tomu, že letoun byl těžko řiditelný v nadzvukovém režimu letu a předletová příprava mohla kvůli složitosti konstrukce trvat i půl dne.

Daleko ne všichni piloti dokázali létat s tímto těžkým, rychlým a náladovým strojem. Veliteli se stávali pouze nejzkušenější vojenští letci. V jejich rukou se Tu-22 odhalovat v plném objemu.

Časem se podařilo všechny nedostatky odstranit. V případě jaderném války bylo jeho úkolem zaútočit na vojska NATO v Evropě.

Neviditelný letoun

Bojovým křestem letoun prošel na Blízkém východě 22. září roku 1980, kdy čtveřice iráckých bombardérů svrhly bomby FAB-500 na letiště Mehrabád u Teheránu. Bagdád následně aktivně využíval Tu-22 pro silné raketové a bombové útoky na Írán, za osm let přišel o čtyři z 12 strojů, které měl k dispozici. Když už se íránským letounům podařilo dohnat Tu-22, kvůli výkonným prostředkům radioelektronického boje na něj nemohly vystřelit rakety. A přiblížit se na dosah kanónu jim piloti Tu-22 nedovolovali.

Velká budoucnost

V Rusku vyřadili poslední Tu-22 v roce 1994. Téměř za třicet let služby si Tu-22 vzal život mnohých pilotů. V NATO letoun považovali za jeden z nejnebezpečnějších strojů SSSR. Krví zaplacená zkušenost s Tu-22 však nepřišla nazmar. Umožnila vznik prakticky zcela nového letounu Tu-22M.

Nejmodernější variantou letounu je Tu-22M3. Ten opakovaně útočil na pozice Islámského státu v Sýrii. Nyní probíhají práce na další modernizaci s názvem Tu-22M3M.