Už jste několikrát byla v Rusku. Jak Vás ho poprvé napadlo navštívit? Jaká jste měla očekávání, splnila se?

Rusko je má srdcová záležitost. Zejména Sibiř se stala mým osudem, mou láskou. Když jsem poprvé stála na zmrzlém Bajkale, ohromila mě nejenom ta nádherná příroda okolo, ale hlavně místní lidé. Takový přístup, pohostinnost a přátelství jsem nezažila jinde při svém cestování. Druhá věc je samozřejmě profesní. Vzhledem k tomu, že jsem historička novodobých dějin, Sibiř a hlavně okolí města Tajšet je pro mě studnicí poznání. Nacházelo se zde na 17 gulagů během stalinské doby.

Poprvé má cesta na Sibiř vedla za generálem Sergejem Vojcechovským. Bylo mi 30 let a od rodiny jsem si přála letenku do Irkutska. Chtěla jsem odvézt do prostoru bývalého gulagu Ozerlag pamětní desku, na místo, kde jde pohřben. Jednalo se o jednoho z nejvýše postaveného představitele československé prvorepublikové armády, ruského emigranta, avšak československého občana, který byl jako bělogvardějec odvlečen v květnu 1945 složkami NKVD na Sibiř. Cítila jsem dluh naší země vůči němu. A cítím dodnes.

Byla jste v evropské části Ruska? Nemohla byste porovnat život tam se životem na Sibiři?

Přiznám se, že to je pro mě vždy velice emotivní, když se z vesniček na Sibiři vracím přes Moskvu nebo Petrohrad zpět do Čech. Letos jsem to nevydržela a na Sibiři s místními učiteli dějepisu probírala své pocity. Svěřila jsem se jim, že když jsem navštívila Kateřinský palác, bylo mi úzko. Průvodce stále jen opakoval, kolik v jaké místnosti bylo použito zlata na výzdobu. Já byla ale duchem na břehu jezera Bajkal, kde řada místních má dodnes jen suché záchody… vzpomněla jsem si také na hovory s dělníky ze zlatých dolů, kteří pracují 12hodin denně po dobu 4 měsíců… A pak tento palác, který překypuje zlatou výzdobou. Rusové, se kterými jsem si o svých pocitech povídala, mě ale zarazili. Oni byli hrdí na to, že mají tato reprezentativní místa a neberou to tak jako já.

​Rusko se rozprostírá na obrovském území. Život v Moskvě a Tajšetu není možné srovnávat. Když jsem letěla domů z Jakutska, nezavřela jsem ani na chvíli oči a jen sledovala ubíhající prostor pod námi. Je to až neuvěřitelné. Když lítám přes Evropu, nebo Spojené státy, stále vidíte nějaká města, ale tady, jen a jen přírodu, sedm hodin v kuse.

Dokonce i letní maraton je pro většinu lidí příliš náročná vzdálenost a Vy jste se rozhodla pro maraton zimní. Jak jste ho zvládla?

Přiznám se, nejsem velký sportovec, byť mě rodiče ke sportu od malička vedli. Zjistila jsem, ale mám velice silnou vůli, která dokázala překonat i mou fyzickou nepřipravenost. Resp. samozřejmě jsem trénink nepodcenila, snažila jsem se v rámci možností od podzimu loňského roku běhat a fyzičku zlepšit, ale já jsem taková, že když běžím lesem, pětkrát zastavuji a něco si fotím, takže profesionální trenér by ze mě jistě radost neměl. Zvládla jsem adaptační kurz na Sibiři, v městě Bajkalsk, kde se o nás staral skvělý místní trenér, kterému bylo již 70 let, ale několikrát Ice Bajkal Marathon vyhrál a během týdne se nás snažil jak fyzicky, tak psychicky připravit na obtížný běh. Když nás po startu, zhruba po hodině a půl zastavili, že musíme být evakuování, protože na Bajkale je hurikán, ulevilo se mi. Silou vůle bych doběhla, to jsem si jistá, ale pro mé tělo to byla záchrana. Dodnes musím opatrovat své nohy, které v oblasti stehen utrpěly omrzliny II. stupně.

​Můžete se s námi podělit s třemi nejlepšími zážitky?

Po dobu týdne jsme byli ubytováni na břehu jezera Bajkal, mohli jsme navštívit klasickou ruskou saunu, baňu, vykoupat se v jezeře Bajkal, i jsme si v rámci lyžařského střediska Bajkalsk mohli zalyžovat. Bylo denně takové množství zážitků, že jsem nemohla často ani usnout — a to nejenom kvůli omrzlinám. Pro mě budou navždy v srdci zaryté dva zážitky. Šla jsem na procházku a zastavila mě na ulici cizí starší paní. Zeptala se mě, odkud jsem, že si jí líbí má slovanská tvář. Odpověděla jsem, že pocházím z Kladna, nedaleko Prahy. Paní mě objala a řekla, že musím s ní domu. Její tatínek bojoval v roce 1945 v rámci armády, která osvobozovala naší republiku. Měla od něj tolik zážitků, o které se se mnou chtěla podělit a rovněž mě pohostit ve svém domě. Mrzelo mě, že nemohu zůstat déle. Druhý zážitek je určitě ta neuvěřitelná příroda. Ne nadarmo se říká, že je Bajkal magické místo a kdo jednou stane na něm, musí se vracet. U mě to platí stoprocentně. Ten pocit, když stojíte na zmrzlé obrovské ploše, slyšíte občas jak pracuje led po vámi, to je něco neskutečného.

​Bavila jste se místními obyvateli. Spřátelila jste se s někým? Jakým dojmem na Vás zapůsobili?

Nejlepší povídání s místními mám vždy ve vlaku. Vždy jezdím plackartou, protože tam je nejlepší příležitost si popovídat. Mám spoustu vtipných, avšak nepublikovatelných zážitků, kdy lidé ve vlaku cestují několik dní a už ani nevnímají, že jsou okolo lidé a chovají se jako doma. Ale rovněž několikahodinové rozhovory o těžké práce, důchodu, možnostech a neskutečného překvapení z toho, že i dělník, řidič buldozeru zná skutečně dokonale naše dějiny, umění a vyzná se i v Praze, aniž by někdy opustil Rusko. Přiznávám, že čím dále jsem však od Moskvy, tím je mi lépe. Ve větších městech jsem bohužel většinou narazila spíš na arogantní lidi. Na Sibiři naopak. Tam si lidé vlastně musí pomáhat, ty podmínky jsou tak tvrdé, že musí být sobě navzájem oporou.

Zpět Zdroj Vytisknout Zdroj