České firmy aktivně podnikají asi v dvacítce ruských regionů. Nejaktivnější jsou v Severozápadním federálním okruhu, Moskvě, Tatarstánu nebo Krasnodaru. Minulý týden Komora SNS organizovala misi do Vladivostoku a chystá na podzim obchodní mise do Kemerova a Novosibirsku. Může se obchodní spolupráce mezi oběma zeměmi rozvíjet i navzdory těžké politické situaci? Svůj názor řekl František Masopust.

Jak byste zhodnotil svou misi do Vladivostoku?

Cíl této cesty byl vyloženě průzkumný. Takto daleko se naše Komora ani naše firmy ještě nedostaly. Informace o tom, jaká je situace v Přímořském kraji, v České republice v zásadě nejsou. Naše mise nebyla velká, bylo nás celkem dvanáct. Musím ale říct, že naše mise byla připravena kvalitně vzhledem k tomu, že se nám podařilo sejít a jednat (poměrně dost dlouho a velice konkrétně) jak s vicegubernátorem, tak i s vedením obchodní a průmyslové komory Přímořského kraje. Pan vicegubernátor velice pozitivně reagoval na mé pozvání prezentovat Přímořský kraj na mezinárodním strojírenském veletrhu, konkrétně na business dnu Ruské federace, který naše Komora organizuje v Brně.
Uvědomujeme si ale, že zahraniční konkurence je tam (na Dálném východě — pozn. red.) extrémně silná, protože zatímco Evropa je daleko, Korea, Japonsko nebo Čína jsou v bezprostředním dotyku. Pro nás zůstává obrovským problémem ta vzdálenost.

V jednom ze svých rozhovorů v roce 2015 jste řekl, že pokud české firmy odejdou z Ruska, tak se tam nevrátí. Skutečně k tomu došlo?

Z velké části ano, i když počet firem, jež odešly, naštěstí není velký, ale samozřejmě, že celkem logicky a pochopitelně (a tenkrát se tak intenzivně nehovořilo o nahrazování dovozu) ruská ekonomika, pokud si není schopna určitý produkt vyrobit sama, tak ho koupí. Pokud naše firma odtud odejde z jakýchkoliv důvodů, tak to koupí od někoho jiného. Každá stabilní ekonomika potřebuje stabilní partnery a stabilní dodavatele. V tom okamžiku, kdy nás nahradí někdo jiný, a zase se vracím k té Koreji, Číně a Japonsku, ale jsou to i některé evropské státy, které jsou aktivní na ruském trhu a pojímají otázku sankcí trošku jinak nežli my (ale o tom nechci hovořit), tak logicky navážou nové vztahy a pochopitelně bývalý ruský partner v okamžiku, kdy se situace změní a Češi by jim zase dodávali, by byl přeci blázen, pokud by skončil s tím partnerem, který mu dodává, protože s ním má vytvořené nové vztahy. To je to riziko, které tam vidím.

Jak byste zhodnotil ruskou politiku nahrazování dovozu a co znamená pro české exportéry?

Ta politika je vyvolána konkrétní situací a já ji považuji za reálnou a logickou reakcí na podmínky, které vznikly. Poprvé jsem se objevil v Rusku v roce 1996 a už tehdy se hovořilo, že je nutné modernizovat průmysl, aby byl konkurenci schopný se svými výrobky. Mluvilo se o tom až do roku 2014. Pak teprve se začalo něco konkrétního dělat, a že se to stihlo tak rychle, tak bych řekl, že je to obrovský úspěch pro stabilitu ekonomiky Ruské federace.

My můžeme jít pouze tam, kde máme vysokou kvalitu technologií. Můžeme tam jít i cestou lokalizace. Bohužel ekonomická síla většiny českých firem není taková, že by si mohly dovolit lokalizovat výrobu. Víme o všech výhodách i nevýhodách, které to má, ale ty výhody převažují. Jediné, co brání expanzi českých firem, je nedostatek finančních prostředků.

Jak lze tento problém vyřešit?

Kdybych věděl, tak bych byl asi slavný. Bojím se ale, že ne. Firmy si musí uvědomovat, co chtějí a nakolik je pro ně trh v postsovětském prostoru, nebo když to řeknu úplně natvrdo — v eurasijském prostoru, důležitý. Pokud důležitý je, tak musí najít partnera na místě a musí najít způsob, jak tu lokalizaci realizovat. Chce to čas, ale čas pracuje proti nám. To si uvědomuji dobře. Jiná cesta není: buď super moderní technologie, které nejsou jinde k dostání, nebo hledat partnera, se kterým bude spolupracovat na lokalizaci a fungovat na trhu eurasijském.

Domníváte se, že se obchodní výměna vrátí na úroveň roku 2013?

Ne. Jsem přesvědčený, že se nikdy nemůžeme dostat na úroveň, na které jsme byli před rokem 2014. Tehdy se zvyšovala výměna o 20 až 25 % ročně. My teď máme radost z toho, že nám loni vzrostla vzájemná výměna o přibližně 30 %. Když se na to ale podívám, tak přes 30 % je import z Ruské federace a něco přes 20 % je náš export. Takže to zas tak výborný není. Navíc základna, ze které vycházíme, je o nějakých 60 % níž, než byla před rokem 2014. V řadě míst zaujaly pozice českých dodavatelů jiné firmy z jiných zemí. V řadě případů si ruská ekonomika začíná řadu věcí dělat sama. Ale ta snaha tady je. Pořád považujeme Ruskou federaci za jednoho z nejvýznamnějších partnerů mezi tzv. třetími zeměmi.

Myslíte si, že obchodní spory mezi USA a EU a uvalování cel mohou vést k přezkoumání politiky evropských zemí vůči Rusku? Mohou se rozhodnout pro zrušení sankcí?

Nejsem až takový optimista… Víme, že otázka cla na ocel znamená v českých podmínkách ztrátu dvou miliard. To je částka, řekl bych, nezanedbatelná, ale nic se s tím nedá dělat. Že by ale někdo současně řešil otázku… Podívejte, Amerika taky nezmenšuje sankce vůči Ruské federaci. Naopak. Rozšiřuje je! Teď se objevily další firmy, které byly dopsány do sankčního seznamu. Evropská unie jinou cestou nepůjde. Bohužel.

---

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce