Jak podotýká autor článku David Archibald, má F-22 několik slabých stránek. Nemá mj. infračervené systémy hledání a doprovodu, které umožňují sledovat nepřátelská letadla podle tepla jejich motorů.

Kromě toho F-22 není vybaven radary bočního výhledu, bez nichž se nedá sledovat let raket nepřítele, neletíte-li přímo k jeho letadlu.

Autor zdůrazňuje, že tyto nedostatky jsou spojeny s ranými etapami vývoje F-22. V roce 1981 uzavřelo americké letectvo se společnostmi General Dynamics a McDonnell Douglas kontrakty na počáteční vypracování designu nového taktického tryskového stíhacího letounu.

O pět let později začaly na letounu pracovat dva týmy z několika společností. Letectvo vyzývalo ke sjednocení úsilí, aby mohlo na tak drahém programu pracovat co nejvíce nadaných lidí.

V roce 1989, kdy vypracovaly oba týmy své prototypy, omezilo letectvo cenu všech elektronických systémů, jimiž by mohly být vybaveny stíhačky F-22, na devět milionů dolarů. Podle plánů jednoho z týmů vedených společností Lockheed by měla stát avionika 16 milionů dolarů.

Kvůli těmto omezením bylo přijato rozhodnutí zbavit se infračervených systémů hledání a doprovodu a některých jiných systémů, včetně bočních radarů.

Archibald zdůrazňuje, že americké letectvo nedalo jasné pokyny ohledně toho, kterých systémů je třeba se zbavit.