O samotném jednání se toho moc neví, ale ve společném komuniké na základě výsledků akce ministři informovali o nutnosti „podpořit investice do těžební oblasti v podmínkách rostoucí poptávky po ropě".

Přeložíme to z diplomatického jazyka do ruštiny: zatím se zcela nedohodli, ale „vzali na vědomí". A rozhodli se zahájit akce, umožňující v případě potřeby zvýšit úroveň těžby během maximálně krátké doby.

Proč je to důležité pro USA, které už samy dávno přešly z kategorie „dovozců" do mnohem příjemnější kategorie „vývozců" ropy (a nedělají si těžkou hlavu ohledně „ropné jehly") a jimž může růst cen ropy dělat pouze radost?

Nacházejíce se v podmínkách průběžné „ekonomické války" a dělení trhů, které Američané zcela chladnokrevně, na rozdíl od početných zájemců „integrovat se" do předchozího modelu globalizace, přiznávají, ze zvyku „střílejí na náměstí". Před každou svou akcí staví celý komplet úkolů a počítají s tím, že „alespoň někde se to podaří".

Za prvé ceny benzínu dosáhly v USA už tříletého maxima. A před blížícími se doplňkovými volbami do kongresu je to nepříjemné. Americká ekonomika se neskládá pouze z pracovníků ropného průmyslu. A pro jedny příjemná „rozkolísanost" může mít zcela negativní následky pro jiná, stejně důležitá odvětví.

Přitom zastavit nějak jinak růst cen energie v tomto trendu není možné: USA vlastníma rukama už částečně vyhodily z globálních trhů jednoho z největších producentů ropy — Írán. Udělaly to prostě tak, že prohlásily, že Amerika odstupuje od „jaderné dohody" a pohrozily, že opět nastolí sankce proti jednomu z největších vývozců. A současně i proti třetím zemím, které se podílejí na těžbě a/nebo prodeji perské ropy.

A samozřejmě plus situace kolem těžby ve Venezuele, která se také nemohla neodrazit na událostech.

A ceny ropy zcela logicky a předvídatelně vyběhly nahoru. A samotná „americká těžba" (připomeňme, že USA přímo odmítly účastnit se dohody OPEC+) k tomu, aby byl zachován jejich růst v přijatelných pro americkou ekonomiku parametrech, už zcela jasně nestačí.

A proto se obrátili na „spojence"

Druhý „úkol" je také zcela jasný a zřejmý, ačkoliv v dané situaci i stěží realizovatelný, a proto druhořadý: vnést určitý „zmatek" do vytvářející se „rusko-arabské strategické ropné aliance".

Samozřejmě bude stěží dosaženo úspěchu.

Arabové se domlouvají s Rusy vůbec ne proto, že se vzájemně něžně milují: láska tam není. Prostě jim to v současné chvíli natolik vyhovuje, že Amerika prostě nemá šanci tento budovaný globální kartel nějak zbořit.

Ale — „za zkoušku nic nedáš".

Mimochodem z tohoto mobilního globálního ekonomického řešení na hranici bezzásadovosti by se naši kolegové amerických manažerů měli poučit.
Ruský systém řízení je v takových otázkách dost inerční a reaguje na změny ve světové konjunktuře opožděně. Stačí si vzpomenout, že i značně konzervativní v prognózách Světová banka zvýšila prognózu ceny ropy v roce 2018 o 12 dolarů — z 58 na 70 dolarů za barel. A Rusko stále vychází z ceny 40 dolarů a v podstatě jeho domácí trh (kromě dovozců ropy) podle této do rozpočtu uložené cifry i žije.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce