Pak se k nim přidal poslanec připomínající Mussoliniho (vlasů víc, demagogie stejně). Vojáci za nás jednou budou bojovat a tak potřebují mise a naši úctu.

Znal jsem několik kanadských vojáků, kteří v Afghanistánu byli.

Jeden se jmenoval Mark Wilson. Byl to 40. Kanaďan, který tam zahynul. (https://www.davemounsey.com/tpr-mark-wilson.html) Býval to spolubydlící mého kolegy. Hledal v armádě východisko z nudného života.

Když se vracely první kanadské rakve, na věžičce kanadského Parlamentu v Ottawě vždy zavlála černá vlajka. Premiér jezdíval zaslzet (s pózou mistrnou, jak zpívá Kryl) na vojenskou základnu v Trentonu. Byly kamery, byly čestné salvy.

Ostatkům Marka Wilsona se přijeli poklonit dva nižší papalášové.

"Návraty domů" pak začaly postupně nabírat na tichosti a nenápadnosti. Prý s ohledem na pozůstalé.

S dalším Kanaďanem, který sloužil v Afghanistánu, jsem byl necelý rok v redakční radě týdeníku The North Renfrew Times. Zažil jako zdravotník tolik, že o tom nedokázal mluvit.

Syn mého šéfa se dal k armádě, aby mohl vystudovat zadarmo. Misi do Afghanistánu přežil v Kabulu v kanceláři.

Žádný z nich nejel bojovat za vlast nebo jakési civilizační hodnoty. Vždy šlo o kariéru, dobrodružství, rozkaz a k tomu slušné peníze.

Mezi kanadskými vojáky bývaly v oblibě mise do zemí, kde se dalo vydělat, ale nehrozilo větší nebezpečí.

Z bojových misí se vojáci vracejí se šrámy na těle i na duši. Mnozí nejsou schopni návratu do normálního života, někteří spáchají sebevraždu.

Politici mají ve svém repertoáru velmi pěkná slova o tom, jak oceňují armádu a vojáky. Zprvu to myslí vážně, ale jejich nadšení vyprchává s přibývajícími ztrátami a rostoucími náklady na mise.

Naši poslanci (doufejme) nechtějí válku, jen odstrašovat. Hlavně se nezprotivit mocným, kteří války začínají.

Bojím se, když šedivý generál, ne ten jménem, varuje, že Rusové zbrojí a tak musíme reagovat. Přihřívá si polívčičku polopravdou. Vojenský rozpočet států NATO, USA a Kanady je totiž zhruba 10x vyšší než současný ruský. Pořád je to málo.

Ve Sněmovně si nikdo netroufne špitnout, že válka v Afghanistánu již trvá bezmála 40 let. Tedy počítáno od okamžiku, kdy se do ní v roce podařilo zatáhnout SSSR, aby Rusové měli svůj Vietnam.

Sněmovna se neptá proč se máme podílet na tom nekonečném šílenství.

Odpověď na nevyslovenou otázku lze najít v jedné z klíčových scén filmu Ostře sledované vlaky: Miloš Hrma, který nechápe situaci na německo-ruské frontě, stále opakuje stejnou otázku "ale proč" (to děláme)? Zpočátku dostává vlídnou odpověď. Atmosféra ale postupně zhoustne k nebezpečnosti a vysvětlování je utnuto definitivní odpovědí: "Protože vůdce to tak chce!".

Čeští poslanci vědí, že to současný vůdce tak chce a obávají se byť jen pomyslet na to, že nemusí mít pravdu. Raději se neptají a místo toho slibují poslušnost. Co by si o nás pán pomyslel, kdybychom řekli, že s ním v tom či onom nejedeme.
Že jsme malí? Ne zcela. Malost státu není dána počtem obyvatel a rozlohou, ale servilitou k těm velkým. Vytím s vlky, chcete-li.