Neoliberální ekonomika vytváří domácí ekonomickou krizi, protože odklání zaměstnanost ve vysoce produktivních a velmi ceněných činnostech, zahrnujících výrobní a obchodovatelné odborné dovednosti (např. softwarové inženýrství), od vyspělých ekonomik (např. USA, Velká Británie a Evropa) k ekonomikám s mnohem nižšími platy. Neoliberální ekonomika je také základem pro finanční proces, který odvádí ekonomický přebytek ze skutečných investic do dluhové služby. Společně tyto ničivé dopady neoliberální ekonomiky zabíjejí ekonomický růst. Jen se podívejte na praxi západního světa v 21. století, která nevykazuje žádný růst. Růst se omezil na ceny finančních aktiv, zatímco dobře placená zaměstnání mizí.

Problém nespočívá jen v tom, že neoliberální ekonomika je prostředkem k finančnímu procesu a zničení populace ve prospěch oligarchů a globálních korporací. Větší problém spočívá v tom, že ruská vláda věří v neoliberální ekonomiku, což znemožňuje Rusku čelit tlaku Washingtonu. Rusko nemůže čelit Washingtonu, ani Izraeli, protože vláda se domnívá, že ekonomický úspěch Ruska závisí na integraci do západního ekonomického systému. Aby si Rusko nechalo dveře otevřené, neustále akceptuje provokace, které však vyvolávají další provokace.

Existují situace, kdy je to státnické a chvályhodné, ale ne v této situaci, protože krize přesahuje ekonomiku. Putinovu opatrnou diplomacii vnímá Washington jako slabost. Neokonzervativci, kteří řídí americkou vládu, jsou zavázáni americké hegemonii. Jejich arogance již překročila všechny limity. Pokaždé, když jsou svědky toho, že Putin couvne, jsou ještě silněji přesvědčení o tom, že když více přitlačí na Rusko, podrobí si jej.

Například neokonzervativci chápou Putinův odstup v souvislosti s raketovým útokem na Sýrii, který nařídil Trump (útok, založený na očividné falešné události), tím způsobem, že na to Putin „nemá nervy“. To, že Putin akceptoval útok Washingtonu, velmi poškodilo důvěryhodnost Ruska v očích washingtonských neokonzervativců. Chápali to tak, že Putin akceptoval útok na spojence, na jehož obranu Rusko poskytlo ozbrojené síly. Jaký je tedy smysl v tom, že Rusko vyčistí Sýrii od Amerikou podporovaných džihádistů, a pak dovolí Washingtonu a Izraeli, aby napadly Sýrii?

Vysvětluji si Putinův odstup jako jeho hazardní hru, která by mohla vést k tomu, že agrese Washingtonu rozbije washingtonské evropské impérium, pokud Rusko neuplatní sílu takovým způsobem, který by Evropany vystrašil. Jinými slovy, Putin se chová opatrně, nikoli ukvapeně či zbrkle. To je obdivuhodné, zvláště když Putin disponuje super zbraněmi, proti nimž Západ nemá žádnou obranu.

Znepokojuje mě, co se stane, pokud se to, na co Putin sází, nevyplatí, a v důsledku Putinovy zdrženlivosti budou neokonzervativci přesvědčení, že Rusko může být zastrašováním dohnáno k podřízenosti. Nemyslím si, že Rusko může být dohnáno k podřízenosti, ale neokonzervativci zaženou Rusko do kouta, a Rusko bude přinuceno buď bojovat, nebo se vzdát. Rusko se rozhodne pro boj, a to bude konec pro nás všechny.

Jinak řečeno, pokud Putinova obdivuhodná strategie selže, neokonzervativci, kteří jsou mnohem namyšlenější a arogantnější, než byl Hitler, když nechal Wehrmacht napochodovat do Ruska, popostrčí Rusko na pokraj války.

Proto navrhuji jinou strategii, která by spočívala v tom, že si Putin „dupne“. Například by mohl zastavit příliš povolné útoky USA a Izraele na Sýrii. Tyto útoky jsou podle mezinárodního práva nezákonné. Podle Norimberských zásad, které zavedly samotné Spojené státy, to jsou činy válečných zločinců. Putin by mohl dodat Sýrii systém protiraketové obrany S-300, avšak na žádost Washingtonu a Izraele Putin nedodržel smlouvu, což je pro neokonzervativce další příklad toho, že Putin na to „nemá nervy“. A právě toto nesprávné pochopení žene Washington k dalším provokacím.

Tato strategie - že si Putin „dupne“ - však s sebou nese nebezpečí, že se Evropané zaleknou ruské agresivity, neboť tak by to prezentovala zaprodaná západní média. Nicméně tato strategie s sebou nenese riziko, že by arogantní neokonzervativci považovali Putina za slabocha. Mohlo by to pozitivně zapůsobit na Washington a zatlačit jej zpět do doby, kdy USA respektovaly Sovětský svaz. Na Evropu by to mohlo zapůsobit tak, že by si uvědomila, že konflikt, který Washington iniciuje, je to, co ohrožuje Evropu, a nikoli hrozba z Ruska.

Existuje jasný důkaz, že neokonzervativci berou Rusko pouze jako krátkodobou překážku pro americkou světovou hegemonii. Pokusme se zauvažovat o některých důkazech ve prospěch Putinovy diplomatické strategie. Francouzského prezidenta Macrona, washingtonskou loutku, který má francouzské vojsko v té části Sýrie, kterou okupují USA, vychválila televizní stanice RT za to, že na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru vystoupil s posláním „udržet Rusko v evropské rodině“.

Rozchází se Macron, který má francouzské vojáky v Sýrii (okupovanou Spojenými státy), s Washingtonem, nebo si pohrává s Putinem tím způsobem, že ho podporuje v jeho přesvědčení, že Evropa se odtrhne od Washingtonu a přivítá Rusko ve „společném evropském domově“, čímž vyvolá více ústupků od Putina.

Je ruské vládě namlouváno, aby dělala více ústupků a přijímala další žádosti, které slouží agendě Washingtonu a Izraele místo Ruska a jeho spojenců? Naposledy Washington žádal o to, aby Putin pobídl Írán ke stažení vojenských kontingentů ze Sýrie. Putin tak učinil, avšak Irán to stejně odmítl na základě toho, že na rozdíl od USA, Francie a Washingtonem podporovaných žoldáckých džihádistů je Írán v Sýrii na žádost Sýrie oprávněně. Výsledkem je, že Washingtonu a Izraeli, neustále útočícím na Sýrii, se podařilo vytvořit napětí mezi Ruskem a Íránem. 

Aby Putin zabránil rozporu s potřebným spojencem, mohl místo toho říci Washingtonu, že Rusko a Írán se stáhnou ze Sýrie až poté, co Washington odvolá vojenské síly, které jsou v Sýrii. Washington rychle využil tento rozkol a informoval Putina, že Washington neschvaluje, aby Rusko dodrželo smlouvu a dodalo proudové stíhačky a systém protivzdušné obrany S-300 do Íránu. Pokud Putin opět vyhoví této žádosti Washingtonu, bude pro USA a Izrael mnohem jednodušší zaútočit na Írán.

Washington tedy opět vyhrál. Rozepře mezi Ruskem a Íránem způsobila, že Írán je nyní zranitelnější vůči americkému vojenskému útoku, o němž se řada komentátorů domnívá, že přípravy jsou již v chodu. Pokud bude destabilizován Írán, bude snadnější destabilizovat Rusko.

Co Putina opětovně přimělo k tomu, aby souhlasil s Washingtonem? To, že Washington a Izrael opět vyhrožovaly Sýrii. Washington informoval 28. května syrskou vládu, že pokud se pokusí vyčistit město Dará od zahraničních útočníků, kteří s podporou Washingtonu okupují syrské území, Sýrie obdrží od Washingtonu „tvrdou odpověď“. Izrael informoval Sýrii o tom, 

že Sýrii není povoleno používat systém protivzdušné obrany k ochraně svého území před izraelskými letadly, která operují na území Sýrie.

Jinými slovy, Washington a Izrael odměnily Putinův ústupek tím, že zakázaly Sýrii, aby se bránila.

Neokonzervativní režim Washingtonu je přesvědčen, že dostal Putina do „ustupujícího modu“, a že bude dokonce schopen vyjednat stažení Ruska ze Sýrie. Pokud k tomu dojde, Washington znovu zahájí válku s cílem svrhnout syrskou vládu.

S tím, jak Rusko ustupuje, Putin může očekávat Washingtonem nařízený útok ze strany Ukrajiny na separatistické ruské republiky, které Rusko nechalo na holičkách, a také Washingtonem organizované útoky ISIS na Rusko prostřednictvím bývalých sovětských republik ve střední Asii.  K ukrajinskému útoku by mohlo dojít během Mistrovství světa ve fotbale, kdy se ruská vláda zaměří na prestiž pořádat mistrovství, a nikoli na zahraniční politiku.

Když bude Rusko začleněno do západní ekonomiky, bude z něj vazalský stát.

Ale prozatím Rusko slaví a poukazuje na velkou účast na Petrohradském fóru, včetně poslání francouzského prezidenta, jako důkaz toho, že Rusko není izolované, a doufá, že získá další prestiž pořádáním Mistrovství světa.

Možná, že si někdo z ruské vlády vzpomene, že právě v době, kdy se Rusko koncentrovalo na olympijské hry v Soči, se Ukrajina dostala do spárů Washingtonu.