Rádi chodíte do kavárny? Dáváte si šálek na cestách? I když nesladíte svůj nápoj, určitě víte, že skoro každý obal cukru je odlišný. Cukry mají různé názvy, obrázky, vydávají se nové k nějakým událostem. Sběratelství takových „vzpomínek" může přerůst v opravdovou sladkou vášeň. Podobných nadšenců již existuje spousta po celém světě. Sputnik se obrátil na předsedu Klubu sběratelů baleného cukru Jaroslava Kolína, aby popsal, čím se Klub zabývá a jestli je život sběratelů skutečně „sladký".

Co vlastně sbíráte?

Většina z nás, pomine-li předměty související se slazením spíš doplňkově jako jsou např. formy na homole, modely cukrovarů, novinové výstřižky, potravinové lístky na cukr, pohlednice cukrovarů apod., odpoví na tuto otázku zcela automaticky: „No přece cukry!" Podívejme se tedy, co jsou to vlastně ty „cukry".

Jsme parta lidí, kteří našli zálibu v soustřeďování věcí a informací souvisejících nějak se slazením jako takovým. V převážné většině jsme laikové a sladidly na vědecké úrovni se nezabýváme.

Nezabalená sladidla (přírodní i umělá) nám proto moc neříkají a ponecháváme je raději profesionálům, kteří naštěstí také v našich řadách jsou.

Ale co ta zabalená? Někteří z nás sbírají i větší balení — krabice s kostkami i bez nich, kilové sáčky s krystalovým cukrem i pytle od 50 kg balení, homole a vanilkový nebo želírovací cukr. To vše ovšem vyžaduje dost místa na uskladnění, a proto je mnozí sběratelé sbírají jen příležitostně, pro zpestření své sbírky.

Všichni však sbíráme drobná (jednoporcová) hygienická balení sladidel (cca 2,5 — 20 g) v pevném skupenství, přičemž pod pojmem sladidla rozumíme jak skutečný cukr (sacharózu nebo fruktózu), tak jeho různé náhražky (umělá sladidla).

Chtěli bychom se zeptat, jak vznikl váš klub, čím tohle všechno začalo? Čí to byl návrh a proč? Jste jediným klubem v Česku?

Podle klubové kroniky se první cukroví nadšenci sešli a domluvili na burze Klubu sběratelů kuriozit již v říjnu roku 1996. Naše dnes čestná předsedkyně paní Míla Žďárská, která sbírá cukry již od roku 1968, uspořádala 23. března 1997 ve svém domku první cukrovou výstavku a 27. července 1997 v modřanském hotelu DUM první mezinárodní výměnný den, na který přijelo celkem 18 sběratelů z ČR, Belgie, Německa a Francie.

Záhy na to byl založen Klub sběratelů baleného cukru. Nebyla to žádná oficiální organizace, jen volné sdružení zájemců. Členství v klubu bylo bezplatné, společně organizované akce byly hrazeny členy, kteří se na nich podíleli. Každý rok bylo uspořádáno několik výměnných dnů, z toho vždy jeden mezinárodní, byly vydávány vlastní klubové cukry a začal vycházet klubový zpravodaj „Cukřenka".

V historii našeho klubu je přelomový rok 2000. 2. prosince 2000 totiž proběhla tradiční vánoční burza za účasti 24 členů a pěti hostů z Německa. Její součástí byla i výroční schůze klubu, na níž bylo jednomyslně rozhodnuto klub „zlegalizovat" a registrovat jej jako občanské sdružení. Se změnou zákona se od roku 2014 změnila i právní forma našeho klubu na zapsaný spolek.

Jaké výhody mají členové vašeho klubu? Proč byste doporučili normálnímu sběrateli vstoupit do vašich řad?

Posláním klubu je vzájemná podpora sběratelů při shromažďování, klasifikaci, ukládání a prezentaci všech forem baleného cukru a sladidel, organizování výměnných dnů a výstav a propagace sběratelství na veřejnosti. Klub za tím účelem navazuje kontakty s výrobci baleného cukru a sladidel doma i v zahraničí a zajišťuje výměnu informací mezi nimi a sběrateli, udržuje a rozvíjí vzájemné vztahy s mezinárodními a zahraničními organizacemi sběratelů stejného či podobného zaměření, pořádá výměnná setkání sběratelů (členové klubu na nich platí snížený účastnický poplatek), pouze pro své členy zadává výrobu vlastních cukrů, třikrát do roka vydává zpravodaj „Cukřenka" a provozuje vlastní webové stránky www.ksbc.cz.

Zajímavé je, jakým způsobem si cukry vyměňujeme. Na rozdíl od jiných sběratelských oborů, kde se mění kus za kus, probíhá naše výměna na sběratelských setkáních tak, že sběratelé vyloží na stůl nebo stoly to, co nabízejí k výměně, a každý si může z této nabídky vybrat, co se mu líbí. Cukrů je nesmírně mnoho a máme-li již několikatisícovou sbírku, nemůžeme si je všechny pamatovat. Získané cukry doma porovnáme, a pokud už bychom je měli, nabídneme je na příštím setkání. Tento způsob výměny je výhodný i pro nové a začínající členy, kteří nemusí přinést na výměnu skoro nic a odcházejí s plnou taškou, aniž by jim to někdo zazlíval. I my jsme tak začínali.
Další naší specialitou je, že mezi sebou si cukry neprodáváme. Pokud je někdy zakoupíme, pak výhradně od nesběratelů nebo od výrobců. Nemáme proto žádné ceníky a sbírky zásadně neoceňujeme, i když nás o to občas lidé žádají.

Existuje rozdíl mezi těmi, kteří sbírají kostkový cukr a balený sáčkový cukr? Jsou nějaké zvláštnosti sbírání?

Jak už jsem uvedl, větší než jednoporcová balení kostkového cukru sbírají naši členové jen doplňkově, i když někteří jich mají také dost. Skoro všichni však sbírají balené kostky, protože jsou zajímavé právě svými obaly, stejně jako jednoporcová balení sypkého cukru a umělých sladidel, která nemusí mít jen tvar klasických sáčků.

Vysypávat nebo nevysypávat?

Určitou zvláštností sbírání je postoj sběratele k vysypávání cukrů. Nechceme-li omezovat jejich počet, je při nedostatku místa možné objem sbírky zredukovat a sbírat jen prázdné obaly. To znamená zbavit plné (zabalené) cukry jejich obsahu vysypáním či (v případě kostek) vybalením.

Otázka, zda vysypávat či ne, je pro mnohé sběratele zásadní. Rozděluje je na dva až nesmiřitelné názorové tábory a stále znovu se o ní (bez valných výsledků) diskutuje, a to nejen u nás. Nevysypávači tvrdí, že vyprázdněním obalu není naplněn účel tj. sbírání hygienicky baleného cukru a předmět sbírky se redukuje na sbírání jakýchsi papírků. Vysypávači zastávají názor, že stačí i prázdný obal, protože jde o hygienické balení a to není nutno dokumentovat obsahem. Je na každém sběrateli, jak se rozhodne.

Například naše rodinná sbírka obsahuje přes 110 tisíc cukrů. Kdybychom je nevysypávali, měli bychom doma dobře půl tuny exponátů, a kam bychom je asi tak dali?

Argument nevysypávačů je skutečně závažný, měla by být zachována jednota obsahu a formy. Však také ani přesvědčení vysypávači většinou nevybalují kostky, protože cítí, že by tím zanikla jejich podstata. Ba jsou i tací, kteří do získaných prázdných obalů znovu balí kostky stejného rozměru. Cukr se navíc nekazí, v našich podmínkách jej lze skladovat po neomezenou dobu, tak proč se ho zbavovat?

Ve prospěch vysypávačů hovoří skutečnost, že prázdné obaly se daleko lépe ukládají a se sbírkou se lépe manipuluje. Vždyť při průměrné pětigramové hmotnosti jednoho sáčku váží tisícikusová sbírka pět kilo! Praskne-li ovšem plný sáček, je cukr všude. Korespondenční výměna prázdných obalů je také podstatně levnější. S oblibou užívaný škodolibý argument o nebezpečí sežrání nevysypané sbírky mravenci však při bližším zkoumání neobstojí, protože i ve vysypaném sáčku vždy několik zrnek cukru zbude a mlsný hmyz se k nim prohlodá.

Kolik má klub v dnešní době členů?

Počet našich členů se mění, noví přicházejí, někteří (občas bohužel nedobrovolně) odcházejí. V současnosti máme 97 členů, a to i zahraničních.

Jaké aktivity pořádáte? Vydáváte nějaké časopisy, jak je můžeme najít?

Jak už jsem zmínil, pořádáme mimo jiné setkání sběratelů. Vydáváme rovněž neprodejný magazín „Cukřenka", který si může každý stáhnout z našich webových stránek www.ksbc.cz. Členům, kteří o to požádali, jej zasíláme na náklady klubu v tištěné podobě poštou.

Naše čestná předsedkyně paní Miloslava Žďárská otevřela před časem soukromé cukrové muzeum, v němž vystavuje nejen balené cukry, ale i další předměty a dokumenty související s cukrem a slazením vůbec. Muzeum, jež sídlí na adrese Krhanická 30, Praha 4 — Kamýk, je přístupné veřejnosti vždy ve středu a v sobotu, vstup je volný.

Někteří naši členové se též prezentují ukázkami ze svých sbírek na různých výstavách a akcích a nechávají si vyrobit své vlastní cukry.

Jak často probíhají schůzky členů klubu? Kde nejčastěji probíhají setkání a burzy?

Každý rok v červnu pořádáme mezinárodní výměnný den, přičemž se snažíme, aby se pokaždé konal někde jinde, aby se zahraniční účastníci seznámili se zajímavými místy naší vlasti. Loni byl v Praze, letošní — už XXI. — bude v Karlových Varech a napřesrok uvažujeme o Bratislavě. Kromě toho pořádáme každý rok v listopadu výroční členskou schůzi spojenou samozřejmě také s výměnou. Na tuto akci mají přístup pouze členové klubu.

Jinak se scházíme nepravidelně, např. právě v cukrovém muzeu v Praze. Sběratelé z Brna a okolí si pro svá setkání vždy najdou nějakou zajímavou restauraci, kolega od Plzně nás uvítá každý rok v srpnu na svých tenisových kurtech.

Jedna z největších sbírek obsahuje kolem čtvrt milionu cukrů

Kdo jsou vaši nejlepší členové? Jaká sbírka cukru je největší v Česku?

To se neodvážím hodnotit. Jako v každém spolku existuje i v našem klubu aktivní jádro členů a nerad bych někoho opomenul. Nepořádáme ani nějakou soutěž o největší sbírku, protože ne každý své cukříky počítá jako já. Jednu z největších sbírek u nás má asi paní Žďárská. Odhaduji, že má kolem čtvrt milionu kusů, ne-li víc.

Existují analogické kluby sběratelů cukru v jiných zemích? Spolupracujete s nimi, pořádáte nějaké společné akce? Jsou nějaké zvláštnosti v jiných zemích?

Samozřejmě. Sběratelské kluby jsou v Portugalsku, Španělsku, Velké Británii, Francii, Belgii, Nizozemí, Německu a Maďarsku, neoficiální sdružení pak v Itálii, která je cukrovou velmocí, v Bělorusku a v Ruské federaci.

V dalších zemích (Polsko, Švýcarsko, Rumunsko, Litva) jsou jednotliví sběratelé, s nimiž si své cukry vyměňujeme. V podstatě všechny kluby se stejně jako my řídí zásadami, které před více než padesáti lety zformulovala Evropská společnost sběratelů cukru (EGZ — Europäische Gesselschaft der Zuckersammler), která pomohla i našemu klubu v jeho začátcích. Naši členové navštěvují výměnné dny např. v italském Pieve di Cento, ve Francii, Maďarsku, Německu i jinde.