Staří lidé budovali mohyly v Severní Americe přibližně od roku 4500 před naším letopočtem. Ve 13. století vznikla v dolním toku řeky Mississippi kultura Plaquemine, jejíž mohyly měly ceremoniální význam a byly součástí chrámových areálů.

Původní Američané si volili pro život území s přístupem k velkým vodním cestám, nezbytným pro velké osady. Například osadu Grand Caillou v deltě Mississippi obývalo v době rozkvětu 500 lidí, avšak po čase ji opustili.

Vědci vykonali radiokarbonové a optické datování a také izotopový rozbor vzorků usazenin a keramiky nalezených během archeologických vykopávek. Ukázalo se, že se mohyly skládají ze tří vrstev, přičemž horní a dolní jsou hliněné, uprostřed je méně pevná hornina. Tato struktura činí násep trvanlivým. Samotný kopec byl nasypán na říčních usazeninách, jež byly přibližně o jeden metr vyšší než území kolem, což rovněž přispělo k zachovalosti mohyl.

Výsledky datování dřevěného uhlí ukázaly, že obyvatelé opustili Grand Caillou asi v roce 1400. Rozbor poměru izotopů uhlíku svědčí o tom, že se toto území stávalo postupně nevhodným pro lidi kvůli pronikání slané vody a zmenšení zásob sladké.